Starého psa novým kouskům nenaučíš. V případě Running Wild, nebo spíše kapitána německé instituce Rolfa Kasparka, se toto rčení používá už řadu let. Je to k tomu pádný důvod. Od dob, kdy z hamburského přístavu vyjel na rozbouřené moře jeho pirátský škuner, uběhlo více než třicet let, ale Rolf roky nepočítá. Pořád se tváří, jako kdyby se psal letopočet 1987, kdy se do světa dostal opus magnum „Under Jolly Roger“. Running Wild, kteří se dnes tváří jako plnohodnotná kapela, jako AC/DC evropského heavy metalu, fungují naprosto mimo čas a prostor. Pro ně moc zákonitostí hudebního byznysu a pokroku v něm neplatí. Pokud je nějaká kapela na hudební scéně (samozřejmě kromě AC/DC), která naprosto rezignovala na jakýkoliv vývoj a progres, jsou to právě Running Wild. Je to však dvousečné. Pokud nevytvoří úplně slabé dílo, jako byla comebacková „Shadowmaker“, či starší „The Brotherhood“, své fanoušky v zásadě nezklame. Ovšem rozhodně ani nepřekvapí či nenadchne. Od začátku každý ví, jak nová deska bude znít a že opět nedosáhne kvalit klasických alb „Under Jolly Roger“, „Port Royal“ či „Death Of Glory“.
Kasparek je legenda a pro evropský metal udělal mnoho. Byly doby, kdy Running Wild s přehledem převálcovali krajany Accept a pokukovali dokonce po metách, na nichž byli Iron Maiden či Judas Priest. To dnes už neplatí, od alba „The Rivalry“ šla forma Running Wild sakra dolů a jejich rozpadl po albu „Rogues en Vogue“ byl vlastně logický a očekávatelný. Čekalo se, že Rolfova tvorba projde očistným procesem, jenže ani comeback o pár let později nebyl přesvědčivý. „Shadowmaker“ byla příšerná deska, následující „Resilient“ ukázala Kasparka sice v lepším rozpoložení, ale na vyskakování to také nebylo. Jiskřičku naděje vykřesala „Rapid Foray“, ukazující, že se Running Wild odrazili ode dna a směřují vzhůru. Nijak závratně, ale přece jen… Rolf přestal alba točit sám na koleni a obklopil se plnohodnotnou kapelou. On sám, ani jeho spoluhráči, sice nemají ani zdání o moderní produkci či soudobých technologiích, ale přece jen pokrok od ostudného roku 2012 je znát. A to i na novince „Blood On Blood“, přestože další „Under Jolly Roger“ se znovu nekoná. Pirátská vlajka, stažená před pár lety na půl žerdi, sice stoupá po ráhně vzhůru, ale správný vítr se do ní stále pořádně neopírá.
Pokud k „Blood On Blood“ přistoupíte jako k další postcomebackové desce Running Wild, bude to jedodušší a ušetří to leckterá zklamání. Jestliže budete čekat něco ve stylu desek druhé poloviny devadesátých let, tedy skutečné pirátské orgie, tak raději „Blood On Blood“ nechte ležet stranou. Velkým pozitivem je, že „Blood On Blood“ dokázala docílit kvalit předchozí „Rapid Foray“ a místy ji i nepatrně předčít. Nemá pevný pirátský koncept, Kasparek přeskakuje od templářských témat ke Třem mušketýrům a vrací se ke Třicetileté válce, ale vše je spojeno nenásilně a zdánlivě nesouvisející historické okruhy nepůsobí rušivě. Kvalita skladeb samotných je však kolísavá. Najdeme zde věci, které by mohly být i na klasických deskách, najdeme však i skladby podprůměrné, v nichž by člověk rozhodně nehledal někdejší výjimečnost německé formace.
Úvodní „Blood On Blood“ působí jako velký nádech před očekávaným útokem a svým pojetím jako kdyby chtěla symbolizovat novodobou hymnu, variaci na titulní skladbu z „Under Jolly Roger“. Nemá takovou sílu, ale Kasparek do ní dokázal koncentrovat dostačené množství energie a úderných melodií. Následující „Wings Of Fire“, sázející spíše na střední tempo, je zprvu nenápadná, vykvétající postupně do krásy a rozhodně se (ostatně i s titulní skladbou) řadí k tomu lepšímu, co deska nabízí. Album má tři jasné vrcholy. První z nich je skvostná „Diamonds & Pearls“ s výborně propracovanou slokou a důrazným refrénem, v níž rezonují někdejší útoky na „Port Royal“. Druhým stěžejním dílem je „Crossing The Blades“, známá ze stejnojmenného EP z roku 2019. Ta je typickou runningwildovskou hymnou s klasicky zaražovaným refrénem a nejtypičtější melodičností, navíc v dravém, energickém podání. Třetím vrcholem je závěrečná epopej o Třicetileté válce „The Iron Times (1618 – 1648)“, deklarující, že výpravné a dlouhé skladby Running Wild ještě nezapomněli. Sice tentokrát nepředložili tak úchvatnou věc, jako byla „Genesis (The Making And The Fall Of Man)“ z desky „Black Hand Inn“, ale ani tak se závěrečný kus novinky nemá za co stydět. Dobrá práce…
Pak jsou tu skladby velmi dobré, jako úvodní „Blood On Blood“ a „Wings Of Fire“, které splňují nejpřísnější parametry postcomebackových alb kapely. Na těch klasických by sice byly v závěsu za dávnými hity, ale zde rozhodně potěší. Jsou tu také tři obstojné věci „Wild & Free“, „Say Your Prayers“ a „The Shellback“, které nijak zvlášť neurazí a dají se považovat za standardní práci pozdní runningwildovské tvorby. Ale nakonec je tu dvojka skladeb, které jsou noční můrou všech Kasparkových fanoušků. Hrozné, ostudné… Baladu „One Night, One Day“, by ve svém repertoáru uvítala leda tak zábavová kapela okresního formátu a halekavá „Wild Wild Nights“ s naprosto nefunkčním refrénem, opět připomínající spíše venkovské tancovačky než počin, který vypustila do světa jedna z největších legend žánru. Opravdu tohle napsal někdo, kdo v minulosti vytvořil „Conquistadores“, „Raise Your Fist“, „Under Jolly Roger“ nebo „Riding The Storm“?
„Blood On Blood“ je nadprůměrná deska, která trpí jistou nevyrovnaností a archaickou produkcí. Nabídne výtečné vrcholy, potvrzující, proč byla tahle kapela kdysi tak velká, nabídne ale i samotné dno, ukazující stále trvající skladatelské tápání. Dá se mluvit o nejlepším albu od comebacku v roce 2012, ale překonat „Resilient“ nebo zejména „Shadowmaker“ zase tak těžké není. Důležité je, že po sečtení pozitiv a negativ se miska vah přiklonila na tu správnou stranu. I když už kocoviny po bujarých pirátských pijatykách bývají hodně silné…
|
