Američtí Mastodon předvedli během dvaceti let své existence strhující a dechberoucí jízdu, která z nich udělala jednu z nejrespektovanějších rockových či metalových kapel současnosti. Rovněž je s podivem, jak se dokázali etablovat na předních příčkách hitparád, jelikož jejich hudba rozhodně nevykazuje známky typické hitovosti a pro mainstreamové publikum je svou složitostí příliš komplikovaná. Přestože Mastodon s každou další deskou předkládají přístupnější materiál, není možné je podezřívat z vypočítavosti či nějaké úlitby vůči komerčnímu proudu. Ač jejich poslední alba vykazují tendence zjemňování či jistého zjednodušování soundu, pořád v první řadě nabízejí obrovský kus muzikantského umění, sílu hry s většinou neveselými náladami a komplikovanou stavbu skladeb. Posun, který kapela učinila za dvě desetiletky, je obrovský.
Vezměme debutovou desku „Remission“, plnou thrashového hluku či sludge bažinatého oparu a srovnejme ji s novinkou „Hushed And Grim“. Bude těžké uvěřit, že ji nahrála tatáž kapela. „Hushed And Grim“ není experimentem a v kontextu celé tvorby kapely dává jasný smysl. Je dalším krokem v cestě, která je úchvatná a dobrodružná, protože fanoušek nikdy neví, kam přesně jej zavede. Kapela má vše promyšlené a každá deska působí nadmíru logicky. Přesto je „Hushed And Grim“ jiná než předchozí „Emperor Of Sand“. Na minulé desce si Mastodon pohrávali spíše s jednoduššími motivy, které měly blíže ke klasickému pojetí hard rocku, na novince se vydávají spíše éterickým stylem, v němž je důležitá práce s atmosférou, která přesně zapadá do podzimní, pochmurné nálady. Tím se „Hushed And Grim“ liší od všeho, co kapela zatím natočila. Nečekejte žádné variace na minulé desky, „Blood Mountain“ nebo „Crack The Skye“ zapadly do doby svého vzniku a návrat k nim by pro Mastodon byl naprosto zcestným a nelogickým. To není cesta téhle kapely…
„Hushed And Grim“ je obrovská porce muziky, skoro hodinu a půl dlouhá. Taková stopáž by dokázala zlámat vaz nejedné kapele, ovšem pro Mastodon představovala obrovskou výzvu. Kapela v ní obstála. Dokázala vytvořit sevřené dílo, tepající životaschopností a prvotřídním materiálem, jenž vyžaduje značnou obrazutvornost. Je třeba do něho proniknout a pak se odvděčí vrchovatě. Trpělivost do desky vložená nese své ovoce, až se dá mluvit možná o nejlepší desce této svérázné party. I přesto, že kapela zase slevila z někdejší tvrdosti a kytarové riffy nejsou stěžejním prvkem alba. Deska posluchače provede temnými zákoutím, je až bytostně cítit, jak si vítr pohrává s čerstvě spadaným lupením ze stromů, rozehrává se čarokrásná stínohra a padající soumrak přináší skoro až spiritistické zážitky.
Deska je poznamenána opět těžkým tématem, v němž se odráží smrt manažera kapely Nicka Johna a Mastodon se zamýšlí nad otázkami lidské existence, její křehkostí a životem po životě. Proto také zní řádně zatěžkaně a nevesele, přestože kapela sahá velmi často k využití akustických kytar, které umocňují klávesové plochy hostujícího Joãoa Noguirey, člena doprovodné kapely předáka Primus Lese Claypoola. Právě skladby, v nichž Mastodon vyklidní zvuk jsou největší zbraní desky, místy se až doomrockovou atmosférou dotýkají světa Type O Negative nebo nejlepších alb Paradise Lost z poloviny devadesátých let. Jsou chvílemi až étericky vzletné, jinde sklíčeně sklání hlavu do dlaní. Dodávají desce pestrou paletu nálad. Sice je ještě možné mluvit o progresivním metalu, ale přesahy mimo něj, na minulých deskách tolikrát naznačované, zde dostávají ještě zcela jinou, přitažlivější dimenzi.
Starší tvář Mastodon prezentují tvrdší skladby, které jsou ve výsledku méně zajímavé než zbytek desky. Kapela je logicky umístila na začátek alba, aby své fanoušky hned nevylekala, a proto tradičně znějící „Pain With An Anchor“, „The Crux“ nebo „More Than I Could Chew“, by s trochou představivosti mohyi stát na předchozích albech. S „The Beast“ se však otvírá zcela jiný svět a Mastodon rozehrávají výše popsanou zvukomalebnou hru, dotýkající se hard rocku sedmdesátých let, stejně jako gotických nálad dvou následujících dekád. Průzračná hudba se proplétá následujícími minutami desky a z podmanivě ospalé nálady (která vás ale rozhodně neuspí) kapelu vytrhnou tvrdší skladby „Pushing The Tides“ a „Savage Lands“, která jsou však spíše ozdobou a zpestřením alba než jeho výkladní skříní. Vrcholu kapela dosahuje ve více než osmiminutové „Gobblers Of Dregs“, v níž burácivé kytary ukáží znovu svou sílu, ale Mastodon je dávkují v ideálním poměru ke space/hardrockovému obsahu celé kompozice.
Třaskavá směs ingrediencí dělá z „Hushed And Grim“ mistrovské dílo. Pokolikáté už? Předchozí řada alb, odstartovaná nejpozději počinem „Crack The Skye“, byla jistě skvělá, ale na novince kapela o svém umění přesvědčuje pravděpodobně nejvíce za celou dobu kariéry. Deska vás vtáhne do paralelního světa a těžko se z něj budete dostávat zpět do normální reality. Není právě v tomhle síla velkých alb?
|
