Comebacky starých kapel bývají ošidné. Většinou si koledují o pěkný průšvih, neboť se jedná jen o vyvolávání duchů minulosti, ovšem v mnohem unavenější formě. Což někdejší fanoušky nutí spíše sáhnout po dílech se starším datem a novinka pomalu zapadá prachem. To se stalo už mnohokrát a každá kapela se při svém návratu musí mít sakra na pozoru, aby dokázala fanoušky zaujmout materiálem, který snese srovnání se starými deskami. Švédští Count Raven proto nemají v současné době lehkou pozici. V první polovině devadesátých let mohli být hvězdou nastupujícího doom metalu, leckterý kritik je řadil na roveň britským Cathedral a spatřoval v nich pokračovatele tradic Black Sabbath. Count Raven svého potenciálu využili na dvou nejlepších albech „Destruction Of The Void“ a „High On Infinity“, ale brzy se nechali převálcovat konkurencí v podobě „zajímavějších“ Paradise Lost, Anathemou, My Dying Bride či samotnými Cathedral, až začali upadat v zapomnění.
Rozpadli se… Velmi slušná nahrávka „Messiah Of Confusion“ byla na dlouhá léta labutí písní a když se vrátili, aby navázali na přetrženou nit, byla výsledkem velmi dobrá, ale už méně vzrušující deska „Mammons War“. Z původní sestavy u toho byl jen frontman Dan Fondelius. Ten byl zárukou klasického sabbathovského soundu Count Raven, ale vše působilo spíše jako jeho boční projekt než jako album někdejší skorolegendy. Ani dnes nemá po ruce své spoluhráče ze zlaté éry kapely, ale přece jen působí novinka „The Sixth Storm“ přesvědčivějším dojmem než „Mammons War“. Její přípravy se protáhly na neúměrně dlouhou dobu a proto se dá mluvit o druhém comebacku. Otázka je, zda těch dvanáct let, které od sebe „The Sixth Storm“ a „Mammons War“ dělí, stálo za to. V podstatě ano, i když se někdejšího vrcholu opět nedaří dosáhnout. Jenže to bychom po Count Raven pravděpodobně chtěli nemožné…
Původní duch je ale zpět. Jsou zde zase iommiovské riffy, na nichž Count Raven stavěli odedávna a je tu i osbourneovský zpěv Dana Fondelia. Ovšem nelze znovu čekat kopírku starých Black Sabbath. Je zde znovu hudba se specifickou náladou, která si od birminghamské legendy bere jen solidní základ a staví na něm vlastní osobitou hudbu. Oproti Black Sabbath jsou Count Raven tvrdší a gotičtější, což definují hned první tóny kostelních varhan v otvíráku „Blood Pope“, které brzy násilně přerve podladěný riff Fondeliovy kytary a vše se znovu vrací do dob debutu „Storm Warning“. Žádný pokrok se nekoná, ovšem to Count Raven jistě neměli v úmyslu. Drží se svého kopyta, které má základ na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nejen u Black Sabbath, ale i u okultních part jako Coven nebo Jacula. Jejich vlivy jsou dobře slyšitelné, i když samozřejmě zabaleny do moderních aranží a zhutněného zvuku.
„The Sixth Storm“ je jako syrový kus masa, řádně zahnívající a páchnoucí (v dobrém slova smyslu). Chybí sice moment překvapení, ovšem Fondelius a jeho současní spoluhráči to vyvažují zkušenostmi a dávkou umění, s nímž novou hudbu prezentují. Vsadili také na pestrost, která dělá z novinky přístupnější záležitost. Mezi sedmičku dlouhých doommetalových kompozic vklínili dvě překvapivé skladby, které na posluchače mohou působit jako ostrůvek drobné naděje uvnitř pocitů zmaru a sklíčenosti. Jedná se o éterickou „Heaven`s Door“, ve které Fondelius odkládá kytaru a pomocí klávesových ploch šponuje emoce jiným směrem. Druhým podobným kousek je závěrečná balada „Goodbye“, v níž prim hraje tklivý klavír a bohaté orchestrace. Fondelius natahuje svůj hlas k výšinám a tím dává skladbě nečekaná křídla. Finále desky je nečekané a o to více sympatické.
Letošní návrat Count Raven se povedl více než v roce 2009. I když se jim tehdy podařilo rovněž vydat dobrou desku, nyní jdou o krůček dál. Mety starých alb dosaženy nebyly, ale i tak je „The Sixth Storm“ přesvědčivou kolekcí doommetalových tradic a gotických nálad. Nic jiného se od těchto Švédů nečeká a když se jim povede natočit album, které dokáže uspokojit především staré příznivce, je to pro tuto kapelu největší úspěch. A to se letos stalo…
|
