Jen málokterá kapela se za poslední dobu okoukala tak, jako Black Veil Brides. Když začínali, nebyli žádnými hvězdami a jejich debut „We Stitch These Wounds“ dnes působí jako trochu úsměvný pokus o tehdy moderní metalcore, naplněný mladickou naivitou, ale i nadšením pro věc. „Set The World On Fire“ ukázalo větší ambice, Black Veil Brides se na něm prezentovali jako postapokalyptická glammmetalová formace s výbušností dospělejšího metalcoru. V roce 2013 dosáhli vrcholu, neboť vytvořili ambiciózní koncepční dílo „Wretched And Divine: The Story Of The Wild Ones“. S obřím hitem „In The End“ v zádech platili za novou senzaci, za zářící supernovu. Jenže o rok mladší hra na Metallicu v podobě bezejmenného alba jim příliš nevyšla a pátá deska „Vale“ už ukázala jejich skladatelskou vyprázdněnost. Jak rychle tahle kapela zazářila, tak začala také pohasínat.
Novinku „The Phantom Tomorrow“ kapela slibovala dlouho. Kvůli pandemii její vydání o půl roku odložila, navíc fanoušci stále nějak nemohou skousnout sólovou kariéru zpěváka Andyho Biersacka, který tvoří uměle znějící popová alba. Ke všemu před vydáním alba vypuštěné singly také mnoho optimismu do žil nevlily. Nejsou špatné, ale spíše svědčí o tom, že tahle kapela se začíná čím dál více opakovat, a o tom, že by napsala další podobně skvělou věc jako „In The End“ si může nechat zdát. Dnes už nemá ve svém středu ani basistu a enfant terrible Ashleyho Purdyho, kterého za jeho skandální chování vypudila. Tím se z Black Veil Brides stala parta hodných chlápků, a slovo hodný rovná se slovu nudný. I „The Phantom Tomorrow“ je v podstatě nudná deska. Je skvěle zahraná, dobře odzpívaná, ale přesto nudná…
Problém dnešních Black Veil Brides je v tom, že nechtějí opustit dobyté pozice. Bojí se experimentovat a v případě novinky mají snahu vrátit se k nejlepšímu albu „Wretched And Divine: The Story Of The Wild Ones“. Jestliže se s bezejmenným albem chtěla dílu z roku 2013 vzdálit pokud možná co nejvíce, dnes převládá trend opačný. Ovšem let, která leží mezi oběma deskami, je moc. Navíc členové dospěli, snad zmoudřeli a vyprchalo z nich mladické nadšení. Spoléhají se více na producentsky dokonale ošetřený produkt a moderně vypiplaný zvuk než na neotřelé nápady a vlastní energii. Lze jim pak takové počínání věřit? Doba velí jít tímto směrem, což se podepisuje na tom, že dnes skutečně velkých alb vzniká pomálu. „The Phantom Tomorrow“ k nim patřit nebude, ovšem téměř s jistotou lze říct, že fanoušky kapely Black Veil Brides nezklame. Kdo by ale chtěl něco trvalejšího, může klidně jít o dům dál.
I když singly žádné velké překvapení nepřinesly, jsou tím nejlepším, co deska nabízí. Především úvodní „Scarlet Cross“ se v příštích měsících (pokud to tedy situace dovolí) stane jistě tutovkou koncertních setů, přestože její největší síla tkví v tom, že Black Veil Brides v ní čerpají z vlastních starších hitů. Slušné jsou i „Fields Of Bone“ a „Crimson Skies“, druhá jmenovaná těží zejména z kontrastu ultramelodického refrénu a tvrdších částí, v nichž se (decentně) ozývá i původní metalcorová minulost. Čtvrtý ze singlů „Torch“ vybočuje ze stadionové formy předešlé trojice a nabízí poněkud umělohmotný produkt, kterým se Black Veil Brides obracejí spíše k velmi komerčnímu metalcoru. Z ostatních věcí stojí za zmínku velice dobrá „Born Again“ a „Blackbird“, která s odřenýma ušima rovněž patří k lepší polovině alba. Se zbytkem skladeb je to horší a v případě „Shadow Rise“ nebo „The Wicked One“ jde jen o ředění vlastních starších nápadů. Závěrečné „Kill The Hero“ a „Fall Eternal“ jsou vatou, využívající řady klišé soudobého popu.
„The Phantom Tomorrow“ je typická dneska současných Black Veil Brides. Ukazuje se na ní, že kapela nemá na to, aby se postavila do sestavy první ligy vedle svých vzorů. Novinka je o malý fous lepší než minulá „Vale“, což však není až taková výhra. Jako produkt dnešního hudebního průmyslu je tato deska zcela jistě dobrá, jako nadčasové dílo a trvalka ne.
|
