Ikonický zpěvák hvězdy amerického AOR Journey Steve Perry
kašle na všechny zákonitosti showbyznysu. Jak si jinak vysvětlit, že obrovský úspěch, který v osmdesátých letech dosáhl s klasickými alby Journey dnes nechává daleko za sebou. Není to poprvé. Když Journey byli v první polovině osmdesátých let na vrcholu slávy a prodávali každé své desky miliony kopií, rozhodl se Perry pro sólovou dráhu. Ke kapele se vrátil, ovšem jen proto, aby nazpíval v roce 1986 desku „Raised On Radio“ a na pár let zase zmizel. Stejná situace se opakovala o deset let později. To se Journey s Perrym v čele vrátili na scénu s velkou slávou s albem „Trial by Fire“ a Perry opět nevydržel. Tentokrát už na delší dobu. Dvacet let byl mimo hudební scénu a už to vypadalo, že jeho hlas bude naposledy ke slyšení na této desce. Pak přišel životní zlom, neboť na rakovinu zemřela jeho přítelkyně Kettie Nash a Perry se rozhodl využít hudbu jako terapii proti bolesti. Výsledkem bylo výtečné album „Traces“, které demonstrovalo minimálně to, že jeho hlas je stále stejně naléhavý jako v dobách největší slávy.
Perry je (zejména pro Američany) jeden z nejzásadnějších symbolů rockového hlasu a nepochybně jeden z nejlepších zpěváků rockové historie. Pro staré fanoušky má božský status, který mu zaručuje absolutní hudební svobodu. Má také věk, je mu přes sedmdesát a to je doba, kdy se rozhodně nebude za ničím honit a může si dělat jen to, co sám chce. A tím, na co dostal chuť tentokrát, je vánoční album. Kdo by čekal, že Perry bude dál tvořit variace na hity typu „Wheel In The Sky“, „Don`t Stop Believin`“ nebo „Any Way You Want It“ bude možná zklamán, ale zároveň hodně vzdálen realitě. Jestliže album „Traces“ bylo intimnější Perryho zpovědí, ač zasahovalo hodně do světa Journey, novinka „The Season“ je záležitostí zcela nerockovou. Perry vánoční album nepojmul ve stylu jiných umělců, kteří sváteční skladby oblékají do rockového kabátku, ale ponechal mu tradičnější ráz, přestože si vyhrál s aranžemi a celkovým pojetím skladeb. Tím zbavil osmičku prezentovaných věcí patosu a kýčovitosti, tolik příznačných prvků moderních Vánoc a dal jim spíše starosvětskou podobu. A to je dobře…
„The Season“ je albem krátkým, ale rozhodně to není jeho mínus. Perry na ploše pětadvaceti minut řekne vše a každá další skladba by byla zbytečným natahováním. Nechává na ani ne půl hodiny dlouhé stopáži znít především svůj nezaměnitelný hlas, díky němuž jsou skladby citlivě uchopené a místy hodně vzdáleny originálům. Je to v pořádku. Perry je uchopil jako starý mazák, jako chlápek, jenž má bohaté životní zkušenosti a dnes touží spíše po klidu, který vánoční čas poskytuje jako jeden z mála v uspěchaném roce. Nejásá se nad dárky, nepopíjí se ostrý punč, ale rozjímá se. Tím Perry odhalil podstatu Vánoc a proto jeho deska nezní dětinsky skotačivě, ale spíše intimně a naléhavě. Neblikají žádné pestrobarevné žárovky, jen s praskáním hoří oheň v krbu a za oknem tiše poletuje sníh…
Přeloženo do hudební terminologie - nebouří tvrdé kytary, není slyšet ani vzdáleně salvy bicích. Jen Perryho hlas, který se vznáší nad rozvážnými tóny klavíru, podporovaný decentními aranžemi smyčců. V tom je síla této desky. Proto zde není odrhovačka „Run Run Rudolph“ ani pomilionté znásilněna „Tichá noc“, a když dojde na komerčnější „Santa Claus Is Coming To Town“, dočká se posluchač nečekané verze - původní ráz skladby nahradila rhythm n`bluesová verze. Ta je na albu ojedinělá. Většina ostatních skladeb, notoricky známých „Silver Bells“, „I`ll Be Home For Christmas“ (výborná pocta skladbě z roku 1943, zpívané z pohledu vojáka ve vřavě druhé světová války) nebo „Winter Wonderland“, má křehké aranže, nostalgický ráz a hlavně hloubku Perryho projevu. Ten je pro podobnou hudbu přímo ideální.
Jsou Vánoce, čas klidu. A Perry se s „The Season“ trefil přesně do nálady, kterou by měly tyto svátky symbolizovat. Dnes jsou o něčem jiném, ale tento zpěvák je člověk ze staré školy. Zejména jemu podobným je deska určena, ale rozhodně dokáže zajistit příjemný poslech i těm, kteří se na Štědrý den dívají trochu jinou optikou. Naslouchat Perryho hlasu bylo totiž vždy návykové.
|