Heavy metal má mnoho symbolů, ale jedním z nich je člověk, který se narodil v čase, kdy ještě o žádné podobné hudbě nemohla být ani řeč. Lidi spíše zajímalo, co se bude dít po nedávném útoku na Pearl Harbor a třásli se strachy při zprávách o krvavých bojích u Stalingradu. Do těch časů se narodil jistý Ronald James Padavona, kterému osud vyměřil úplně jinou životní dráhu, než si představovali jeho rodiče, kteří tvořili smíšený americko-italský pár. Nestal se z něho voják jako jeho otec, nakonec z něho nebyl ani lékař, jak se původně čekalo. Muselo utéct ještě hodně vody v Red River, než se patnáctiletý Ronnie postavil na pódium jako basista nově vznikající kapely The Vegas Kings. Tento post mu ale nevyhovoval a proto v roce 1958 je možné jej registrovat jako zpěváka ve vlastní kapele Ronnie And The Red Caps. V té době také začal vystupovat pod jménem Ronnie Dio. Někdy tehdy také poprvé vztyčil legendárního paroháče, což je jedna z věcí co dělá metal metalem…
Než se Ronnie prosadil, prožil šedesátá léta v kapelách Ronnie Dio And The Prophets či The Elves, z nichž se na počátku sedmdesátých let stali Elf. Kapela, která představovala pro Dia odrazový můstkem k jeho hvězdné kariéře. Elf nebyli nějak výjimeční, hráli standardní mix blues a rodícího se hard rocku, a k novým hvězdám stylu jim ještě něco chybělo. Už tehdy kapela stavěla na síle Diova hlasu, který se dral do popředí a snažil se na sebe upozorňovat, co nejvíce to šlo. Diovi bylo už více než třicet let, Elf se stále pohybovali spíše po klubech či menších halách a na světový průlom to nevypadalo. Štěstěna se na něj však usmála. Na druhé straně Atlantiku došlo k velkému třesku, kytarista Ritchie Blackmore práskl dveřmi u hvězdných Deep Purple a jelikož Elf s Brity v minulosti sdíleli pódium jako předkapela, angažoval Blackmore v podstatě celou kapelu (bez kytaristy, samozřejmě) do svého nového projektu Rainbow. V něm Dio vydržel až do konce sedmdesátých let a po boku Blackmorea natočil tři legendární alba.
Když v Rainbow vinou Blackmoreových nesnášenlivých nálad došlo k dalšímu výbuchu, mířil Dio do další velké legendy. V losangeleském klubu Rainbow Bar And Grill se potkal s kytaristou Black Sabbath Tonym Iommim, který mu nad pár skleničkami navrhl, aby se stal nástupcem Ozzyho Osbournea. Spojení to bylo nečekané, ovšem nadmíru logické. Iommi si byl vědom, že musí Black Sabbath transformovat, aby mu neujel vlak, který z hardrockových kolejí nabral ostře heavymetalový směr. Dio byl pro tento záměr ten pravý a obě alba, která s Black Sabbath nazpíval, „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“, nejenže Sabbathům zachránila kariéru, ale dodnes jsou citována jako nesmrtelná klasika. Během šesti let Dio nazpíval pět desek, bez kterých by rocková historie byla mnohem chudší. Měl přidat ještě další, ale to už bez berliček Blackmorea nebo Iommiho. S Black Sabbath se do krve rozhádal v době příprav živého alba „Live Evil“ a (sám už pevný v kramflecích) oznámil odchod na sólovou dráhu. Tou (alespoň ze začátku) zastínil jak další desky Black Sabbath, tak i počiny Rainbow s jeho nástupci za mikrofonem.
„Holy Diver“! To byla rána mezi oči, s níž Dio ukázal, že nepotřebuje nikoho, kdo by jej vedl za ruku, ale že si poradí sám. Dal dohromady skvělou kapelu, kam přivedl bubeníka Vinnyho Appice, jenž s ním v Black Sabbath natočil desku „Mob Rules“, někdejšího spoluhráče z Rainbow basistu Jimmyho Baina, a mladý kytarový objev, člena dělníků Nové vlny britského heavy metalu Viviana Campbella. Tím vznikla nejsilnější sestava, jakou se kapela, pojmenovaná lakonicky Dio, kdy mohla pyšnit. „Byly to skvělé časy,“ řekl k období let 1982 a 1983 Dio, „všechno do sebe krásně zapadalo, atmosféra při zkoušení i nahrávání byla úžasná. Všichni chtěli, aby to bylo skvělé. Věřili jsme tomu, co děláme a nemohli jsme se dočkat, až to lidi uslyší.“ První měsíce musela v losangeleských Sound City Studios panovat magická atmosféra, protože Dio, snad políben všemi Múzami, vytvořil album, které se rovná jeho práci s Rainbow i Black Sabbath. To byla meta, o níž se nečekalo, že ji zpěvák ještě někdy dosáhne.
Deska je naprostou školou heavy metalu, poučeném hardrockovou dekádou, nepostrádájící moderní (na rok 1984) drajv, který zaručuje bezchybný Diův projev a Campbellova nabroušená kytara. „Holy Diver“ má neopakovatelnou atmosféru, sbírá ty nejlepší lahůdky ze stromu klasického heavy metalu a dává jim specifickou příchuť, kořeněnou mystickými prvky. Ty se objevují nejen v hudbě samotné (řeč je zejména o titulní skladbě nebo o úchvatné baladě „Don`t Talk To Strangers“), ale zejména v textech, v nichž Dio dotahoval do detailu svou poetiku ze světa fantasy. To vše působilo jako magnet. „Holy Diver“ je album bez jakýchkoliv slabých míst, přestože nad vším ční titulní monolit a hitová „Rainbow In The Dark“. Obě byly korunovány skvělými klipy, které si zamilovali dramaturgové nové hudební stanice MTV.
Zbylá sedmička skladeb se dvěma megahitům často vyrovnává. Ať jde o třeskutý otvírák „Stand Up And Shout“, odpověď čtyřicetiletého Dia na o generaci mladší heavymetalové střelce z Velké Británie, nebo o uvolněnou „Don`t Talk The Strangers“, která by klidně mohla být pokračováním sabbathovské „Children Of The Sea“. Ať jde o metalickým lakem potažené „Gypsy“ a „Straight To The Heart“ nebo melodičtější a hardrockovější kompozice „Invisible“ a „Caught In The Middle“, v každé z nich narazí posluchač na skutečně velké dílo. Schématu deslky se trochu vymyká tvrdým blues načichlá „Shame On The Noight“, v níž jako kdyby se Dio vracel ke svému někdejšímu angažmá v Rainbow, ale i ona je mistrovským kouskem, skvěle doplňujícím úchvatnou mozaiku metalových klenotů. „Holy Diver“ je brána jako naprostá klasika, jako vyvrcholení nejlepšího období Diovy hudební dráhy. Na tomto albu se srazil svět Rainbow a Black Sabbath s modernějším pojetím mladého a průbojného stylu. A Dio, jako starý mazák, si s tím uměl poradit brilantně.
Sólový debut (můžeme mluvit o sólových deskách, když nesou Diovo jméno) byl naprostou trefou do černého a postupem let se stal jednou z nejdůležitějších desek, symbolizujících heavy metal osmdesátých let. Dio na něm vytvořil maskota Murraye, který se na dalších albech stal obdobou maidenovského Eddieho. V roce 1983 u tohoto „malého“ muže sedělo naprosto všechno.
|
