Po vydání alba "Kings of Metal" zažívali Manowar vrchol své dosavadní kariéry. Nahrávka se skvěle prodávala a kapela okamžitě vyrazila na obrovský koncertní maraton, který nebral konce. Čerstvě uvolněný kytarový post se podařilo kvapně obsadit. Už během nahrávání alba "Kings of Metal" členové kapely v jednom chicagském klubu narazili na mimořádně talentovaného kytaristu Davida Shanklea. Ten ve svých jednadvaceti letech sice neměl s hraním ve velké kapele žádné zkušenosti, ale svou hrou zaujal kapelníka DeMaia natolik, že mu uvolněný flek po Rossovi the Bossovi neváhal nabídnout. Což se záhy ukázalo jako výborné rozhodnutí, neboť Shankle se předvedl nejen jako šikovný instrumentalista, ale i jako schopný skladatel.
Po dlouhém a namáhavém koncertování došlo v kapele k další personální změně. V roce 1991 Manowar opustil bubeník Scott Columbus, který se rozhodl plně věnovat svému nemocnému synovi. Na bubenickou stoličku usedl jistý Kenny Earl Edwards, který si nechával říkat Rhino. V této sestavě se kapela vydala do studia, aby stvořila svoji sedmou řadovou desku.
Na začátku devadesátých let nezažívaly tradiční heavy metalové kapely zrovna příjemné období. Světovou rockovou scénu zcela ovládl grunge a na pompézně znějící spolky bylo náhle nahlíženo jako na dinosaury, co zaspali dobu. Mnohým v osmdesátých letech úspěšným kapelám byla ze strany nahrávací společnosti vypovězena smlouva, jiné byly labelem násilně tlačeny do seattleského garážového zvuku. Manowar stáli před zásadním rozhodnutím. Buď mohli spáchat komerční sebevraždu a zůstat věrní svému žánru nebo se přizpůsobit trendům a zradit tím svoji pověst i fanoušky. Naštěstí pro ně i pro jejich příznivce si vybrali první variantu. V důsledku toho si sami zavřeli dveře k úspěchu ve Spojených státech, což, jak se záhy ukázalo, kapelu dlouho mrzet nemuselo, neboť se pomalu začínal otvírat pro Manowar další lukrativní trh, který představovaly země bývalého východního bloku. Parta v čele se skvělým manažerem DeMaiem rychle vycítila, že se vyplatí směřovat svoji energii právě sem.
Už název „The Triumph of Steel“ do světa volá, že Manowar zůstávají věrní tradičnímu heavy metalu. Deska má oproti všem dosavadním počinům výrazně lepší a hutnější zvuk. Shankleova kytara má pořádný říz a dopředu se derou Rhinovy zabijácké kopáky. Takhle tvrdě Manowar ještě nezněli. Přestože to kapela nikdy nepřiznala, inspirace „Painkillerem“ od Judas Priest je ve zvuku nahrávky jasně slyšet.
Nad nápadem otevřít desku více než osmadvacetiminutovou skladbou „Achilles, Agony and Ecstasy in Eight Parts“ zůstává dodnes rozum stát. Mohutná kompozice v sobě ukrývá spoustu důvěrně známých, ale i dosud neslyšených postupů a nechybí jí ani obsáhlé bubenické sólo. I když obsahuje pár světlých okamžiků, celkově působí nesourodě a jako celek vůbec nefunguje. Pozice otvíráku jí ani trochu nesluší. S následující „Metal Warriors“ už je o něco veseleji. Tradiční pochodová hymna, jež byla zvolena jako pilotní singl, rozšiřuje už tak dost bohatou sbírku songů oslavujících true metal. Dvoukopáková šleha „Ride the Dragon“ z pera nováčka Davida Shanklea (ten je jako spoluautor podepsán pod polovinou skladeb) patří k vrcholům desky. Kromě nekompromisního tempa vyčnívá i Adamsovými stereo hrátkami. Druhým vrcholem alba je speed metalová „The Power of Thy Sword“ s ultra chytlavým refrénem, ve kterém Eric Adams vystřihne jednu z nejkrásnějších vokálních linek v historii kapely. Mezi silnější momenty alba lze ještě zařadit střednětempou „Spirit Horse of the Cherokee“ a působivou baladu „Master of the Wind“. Naopak skladby „Burning“ a „The Demon´s Whip“ jsou na desce jen dopočtu.
Na „The Triumph of Steel“ se Manowar ukázali jako skuteční Králové metalu, protože zůstali věrni svému žánru i v době, kdy neměl na růžích ustláno. Je velká škoda, že u kapely nezafungovala autocenzura, jedinou (ale dost podstatnou) vadou na kráse „The Triumph of Steel“ je jeho sedmdesáti minutová stopáž, ve které se ukrývá spousta zbytečné vaty. Kdyby kapela vyškrtla pár slabších kousků a zbytečných pasáží a lépe si pohrála s dramaturgií, měli bychom co dočinění s výbornou deskou, jenomže jak se říká - na kdyby se nehraje.
|
