Crazy Lixx jsou stále ještě mladá kapela plná entuziasmu. Na scéně působí skoro dvacet let, ale pořád mají co říct, alespoň soudě podle jejich nové desky. „Street Lethal“ sice nepřináší do jejich soundu žádnou výraznější změnu, ale pokračuje v tradici silných alb minulých let. Frontman švédských hairmetalistů Danny Rexon je na ní patřičně hrdý a jeho slova nezní jako povinné chvástání se nad novým dílem. Proto se z půlhodinky, která byla pro nás vyměřena, stalo velmi příjemné povídání s člověkem, který ví, o čem mluví, a který má naprosto jasné směřování své tvůrčí činnosti. Dá se říct, že Danny má před sebou ještě řadu let, kdy může svět obohatit svými hudebními vizemi.
Z někdejší Nové vlny skandinávského glam metalu jste nejviditelnější kapela. Co podle tebe z této vlny kolem roku 2010 dnes zbylo?
Zbyla z ní spousta kapel. Třeba Crashdïet pořád vydávají alba, Hardcore Superstar jakbysmet. Je nás ještě dost a tenhle žánr rozhodně není mrtvý. Ovšem jakmile začala jeho popularita upadat, tak ne všechny kapely se dokázaly udržet na vrcholu. To se povedlo jen těm nejsilnějším.
Jaký je váš recept na to udržet se více než deset let na vrcholu?
Nejsem si jistý, že se dá říct, že jsme na vrcholu. Teď děláme už nějakou dobu to samé, ale každopádně se vrací naše popularita a popularita žánru z osmdesátých let. Podívej se na oblečení, slyšíš podobné věci v seriálech, filmech, hrách a vrací se i grafické aspekty osmdesátých let. Takže asi zase začínáme být v módě, ale ne, že bychom šli za módou, móda dohnala nás. Neřekl bych, že jsme v našich začátcích byli jakkoliv in. Tehdy letěl melodický death metal a nu-metal. Měli jsme to těžké, ani jsme si nebyli jistí, že na naše koncerty přijdou nějací lidé. Trendy ale přicházejí a odcházejí. My se snažíme ze všech sil a chceme být s naší hudbou spokojeni a proto doufám, že přízeň lidí nám ještě chvilku vydrží.
Aktuálně máte na trhu sedmé album „Street Lethal“. Přijde mi více hitové než minulá deska „Forever Wild“. Sdílíš tento názor?
To je těžké říct, pro mě osobně jsou dobrá všechna alba, ale tohle album má tak nějak víc… důvtipu? Je lépe smíchané, což je práce Tobiase Lindella, který dělal zvuk třeba pro H.E.A.T. a kdysi taky pro Crashdïet. Sound je proto modernější a údernější a tím je přístupnější více druhům lidí. Takže na něj lákáme i nové fanoušky. Ovšem je těžké říct, jestli deska bude úspěšná nebo ne. Já osobně jsem s ním spokojený, tak uvidíme.
Jako první singl z alba jste vybrali „Anthem For America“. O čem tato skladba je? Může se dát vyložit jako touha pro průlomu v Americe?
Podle mě v Americe moc šanci nemáme. Já v té skladbě spíše kritizuji současnou Ameriku. Když jsem vyrůstal, tak jsme vzhlíželi k USA a jejich kultuře, ale to se změnilo. Ve všem v hudbě, komiksech, filmech... Amerika dnes už není kulturně relevantní. Spíše se tam produkují divné politické hodnoty, se kterými ne všichni ostatní souhlasí jako třeba Cancel culture. Tak to dříve nebylo. Já ale doufám a podporuji tak mladé Američany, že se jim podaří vrátit USA ke slávě, kterou kdysi měli. Alespoň kulturně. Každopádně není v Americe lehké prorazit, protože rocková hudba je tam v podstatě mrtvá. Ale na druhou stranu můžu říct, že začínám pozorovat, že i tam nás začínají někteří, spíše starší lidé, poslouchat. My potřebujeme prorazit u mladých, proto jsme nedávno umístili jednu naši věc do počítačové hry, což je možná cesta. Dostat svou hudbu do seriálů, filmů a tak, protože dneska je muzika vnímaná spíš jako podkres, ne jako hlavní zdroj zábavy. Děti si dnes spíš pustí něco na Netflixu než nějaké album.
Občas z vaší hudby cítím silný vliv prvních desek kapely Danger Danger. Na „Ruff Justice“ to bylo ve skladbě „Thru The Wire“, na novince je to „Reach Out“. Je tato kapela tvým inspiračním vzorem nebo máš oblíbené jiné party?
Danger Danger je určitě jedna z nich. Je to hudba, kterou máme rádi a dokonce jsme je potkali a jsou moc fajn. Především Bruno Ravel, jejich basák a producent. Říká se, že bys neměl potkávat svoje hrdiny, protože budeš zklamaný, ale oni byli skvělí, sympatičtí. Já miluju jejich první dvě alba, takže ano, je tam ten vliv. Ale mám inspiraci i třeba u Bon Jovi, Kiss a dalších.
Stejně jako předchozí alba je novinka vyváženým mixem tvrdých hardrockových skladeb, popmetalových kousků a jedné klasické balady. Je pro tebe taková vyváženost důležitá?
Upřímně to už tak důležité není, protože to ve formátu alba stejně nikdo neposlouchá. Fyzické nosiče se moc neprodávají, spíš skrz streamy, free písničky, playlisty, náhodný výběr a tak. Někdy si říkám, že bychom měli dělat jen singly a tím mířit na hitovky. Ale tím by zmizela veškerá magie vydávání alb a poslouchání konceptu, který kapela měla. Baladou se dřív spíš mělo přilákat mainstreamové publikum, ženy a non-rock publikum, většinou přes MTV. To je ale dnes zbytečné, přestože ten typ skladeb mám rád. Nemáš jistotu přilákání nových lidí, takže to, že děláme občas nějakou baladu, je spíš kvůli tradici osmdesátých a devadesátých let, to k tomu prostě patří.
Musím se tě zeptat na intro „Enter The Dojo“. Cítím z toho až starou indiánskou atmosféru. Pochopil jsem to správně?
Spíš jsme mířili na japonskou tématiku a bojové filmy z osmdesátých let. Ale dá o tom polemizovat. Ta scéna, kterou si máš představit, je lehce futuristické Japonsko a bojová turnaje. Ale jejich tradiční nástroj je bambusová flétna, která je typická i pro indiány Severní Ameriky.
Od alba „Ruff Justice“ hrajete pořád ve stejné sestavě. Je teď v kapele jednota a vnitřní síla, která v ní předtím nebývala?
To bych řekl! To není až tak o členech, ale o našem věku, protože jsme všichni dostatečně vyspělí, dokážeme se prokousat například pandemií a kdybychom byli mladší, tak bychom se dost možná rozpadli, protože bychom potřebovali být v pohybu. Nejspíš by někdo odešel dělat něco jiného. V této sestavě jsme s momentální situací moc spokojení a užíváme si naší stabilitu. To už je naše třetí album v této sestavě, což nebylo úplně běžné, předtím jsme na každé desce měli aspoň jednoho jiného člověka. Doufám, že už to zůstane takové, jako je to teď.
Všechna předchozí alba jste mohli propagovat běžným způsobem, tedy koncerty a turné. Jak to bude se „Street Lethal“? Budete volit spíše online propagaci, když se situace s covidem zase zhoršuje?
To je hodně složité, když jsme vytvářeli album, tak jsme to chtěli propagaci posunout co nejdál. Letos jsme stihli jen pár koncertů, i když teď už to vypadá lépe, protože se spousta lidí očkuje, spousta států ruší lockdowny. Některé sice jdou jiným směrem, takže se asi ještě nějaké nepříjemnosti čekat dají. Třeba do Japonska je teď prakticky nemožné jet a i když máme brzy hrát v Americe, tak ani s tím moc nepočítám.
Jaký máš názor na covid nebo cancel culture? Je to podle tebe cílený útok na kulturu, svobodu projevu a na dosavadní tradiční hodnoty?
Noooo, ty přístupy jsou různé stát od státu… U nás tě stát moc nemůže limitovat, takže tady lockdowny nebyly. Občas si dělám srandu, že jsem měl respirátor jen dvakrát, po každém očkování . Ale jsou třeba lidi, co se uzavřeli sami, jiní jsou drženi doma policií a kultura tak nemá moc dobrých podmínek pro růst. Je naprosto absurdní a pitomé, kolik lidí může jít na fotbal a nedejbože, kdyby jich desetina přišla na koncert. Kulturou to samozřejmě otřásá.
Příští rok to bude dvacet let od doby, kdy jste kapelu založili. Jak Crazy Lixx zněli ze začátku, měli jste jasnou glammetalovou linii?
Řekl bych, že jsme zněli docela hrozně, protože jsme prostě byli mladí. Já už v nějakých kapelách předtím byl, ale vždycky jen krátce. Chtěli jsme hrát to, co jsme poslouchali, když jsme vyrůstali, což byli třeba Skid Row a Guns N`Roses. Melodický hard rock a hair metal k nám přišel až déle, ze začátku jsme hráli takový sleaze rock. Třeba náš debut, tam jsou písničky od rok 2002 až do vydání. Na těch novějších jako třeba „Dr. Hollywood“ je slyšet už nový směr, ale třeba „Death Row“ byla naše úplně první věc, takže má víc punkový přístup. Nesnažili jsme se stát populárními, i když náš zvuk se už měnil. Ne že bychom se pak přesunuli směrem k melodickému rocku, ale už prostě nejsme sleazerocková kapela.
Krátce po vydání debutu „Loud Minority“ od vás odešel kytarista Vic Zeno. Nebylo to pro vás zbrždění rozjíždějící se kariéry?
Hrozně moc. Ze začátku jsme měli nestabilní sestavu. Navíc se nám tehdy někdo vloupal do zkušebny a všechno nám ukradl. Celkově se nám děla spousta věcí, co nás brzdila. Pak jsme hledali kytaristy a střídali je jednoho za druhým a v momentální sestavě jsme teprve od 2016. Takže problémy byly, ale prorazili jsme.
Proč v roce 2015 došlo k výměně obou dosavadních kytaristů?
Andreas šel do kapely Inglorious, a potom se na hudbu vykašlal úplně. Teď bydlí na švédském venkově a hudbě se nevěnuje. Tenkrát jsme dokonce přemýšleli o konci, ale naštěstí jsme našli nové kytaristy a zase se rozjeli. Ale tehdy to skutečně mohl být náš konec.
Od bezejmenného alba z roku 2014 zní vaše hudba více popmetalově a tvoří dokonalou definici stadionového rocku osmdesátých let. Myslíš, že se ještě někdy může vrátit vlna, jaká byla v osmdesátých letech?
Na to se mě ptala už řada lidí. Nechci říkat, že by teď byl rock mrtvý, ale určitě není moc aktivní. Podle mně se to vrátí, třeba jako filmy, hudba, styl oblékání… Teď je nevyhnutelné, aby rock převzala mladá generaci a pak uvidíme, jak to zvládnou. Nejspíš to ale nebude tak, jak jsme to viděli my. Každopádně je hudba stále součást revolty proti rodičům a proto si myslím, že v určitém bodě k tomu mladí dojdou a všechno se vrátí. Neodvažuju se samozřejmě odhadovat kdy. Rock úplně mrtvý není a má šanci se vrátit. Na rozdíl třeba od jazzu, který se ukázal být jednorázovou záležitostí.
Z jaké věkové skupiny se skládají vaši fanoušci? Poslouchají vás pamětníci osmdesátých let nebo jsou to spíše teenageři?
Máme nějaké statistiky, který nám poskytují data, hlavně z youtube a ze streamování. Z prodeje CD toho moc nezískáš. Co se týče koncertů a turné, tak tam chodí spíš mladí, ale na youtube a streamech jako Spotify jsou to spíš lidi mého věku, kteří nás poslouchají. Takže lidi ve věku pětatřiceti až pětačtyřiceti let, co si alespoň trošku pamatují rozmach rocku a jeho vrchol, i kdyby jako děti. Já jsem ročník 1982 a většina toho času je moje hodně brzké mládí. Technicky vzato se bavíme o mileniálech, i když typický mileniál a rock spolu moc ruku v ruce nejdou. Dneska o jejich volný čas zápasí spoustu věcí. Já jsem si dřív pustil CD, což byl pro mě hlavní bod zábavy. Dneska mladí spíš hrají videohry, koukají na filmy, jsou na sociálních sítích a hudbu posloucháš spíš jako podkres do pozadí.
Kdyby ses ohlédl za vašimi sedmi alby, které je podle tebe nejlepší a které bylo pro Crazy Lixx nejdůležitější?
Asi nejdůležitější z nich bylo „New Religion“. Ve spoustě věcí je moje nejoblíbenější, protože tam je obrovský pokrok od debutu. Ve Švédsku bylo „Loud Minority“ hodně oblíbené, ale „New Religion“ nám pomohlo prorazit mezinárodně. Začali jsme dostávat nabídky, jezdili jsme na festivaly. Vždycky je těžké mít rád nové album, protože když ho vydáváš, ta už s ním nějakou dobu žiješ a pracuješ s ním. Ale jakmile budeme mít odstup, tak si myslím, že budu mít moc rád i „Street Lethal“.
Je až s podivem, jak z vaší hudby sálá letní atmosféra, když pocházíte ze Skandinávie. Jaká jsou vůbec ve Švédsku léta?
Léta jsou fajn, ale jsou krátká a zimy dlouhé. Já žiju na jihu Švédska, takže tu zas až tolik sněhu není, ale spíš jde o tmu, protože máš jen pár hodin sluníčka, což je celkem depresivní. Píšeme hodně materiálu, který připomíná léto, protože nám léto chybí. Ale zase v zimě jsem o dost produktivnější a ta doba mě přinutí pracovat. Kdyby bylo pořád hezky letně, tak bych se jen flákal a nic nedělal.
Nedávno jsi produkoval a natočil album se zpěvačkou Chez Kane. Jaký na tu desku máš dnes názor a bude vaše spolupráce pokračovat?
Já to album miluju. Ano, vím, že je divné říkat, že se ti líbí něco, co jsi ty sám tvořil, ale snad mě omluví to, že na tom albu nezpívám. Tohle album je to, co jsem tenhle rok poslouchal nejvíc. Což je sice divné, protože jak jsem říkal, většinou nemáš rád alba, která tvoříš, ale tohle, i když má moje skladby, tak jsem na něm nezpíval a dívám se na to takhle. Jsem spokojený s tím, jak ho lidi přijali a že je celkem populární. Naše spolupráce proto určitě pokračovat bude. Zrovna teď na něčem děláme a doufáme, že to vydáme před začátkem příštího léta.
|
