Za to, že dodnes nedošlo k reunionu Led Zeppelin, lze vinit (i když je to velmi silné slovo) jediného člověka - zpěváka Roberta Planta. Ten už řadu let neposlouchá volání ze strany kytaristy Jimmyho Page a tvrdošíjně odmítá návrat legendy.. Důvod je nasnadě a je čistě hudební. Byl to Plant, který již v sedmdesátých letech, v dobách největší slávy Led Zeppelin, byl hudebně velmi variabilní a spolu s basistou Johnem Paulem Jonesem tvořil v kapele experimentálnější kliku, jakýsi protipól vůči hardrockově pevné dvojici Jimmy Page a John Bonham. A byl to také Plant, který se po rozpadu Led Zeppelin v roce 1980 vydal na dobrodružnou sólovou dráhu, která příliš nekorespondovala s třeskutě hardrockovou polohou Led Zeppelin, pro kterou fanoušci kapelu milovali.
Vyzkoušel si téměř všechno. Stadionový rock, synth pop, alternativu, world music, až nakonec v novém miléniu skončil u folku a country. Působil pod svým vlastním jménem nebo ve spolupráci s americkou bluegrassovou písničkářkou Alison Krauss. S ní natočil v roce 2007 album starých coververzí „Raising Sand“, za které dvojice dostala celkem šest Grammy. Na starého vlka, který je na scéně už více než půl století, je to velice slušný výsledek. Vypadalo to, že i přes proklamovanou obrovskou spokojenost při natáčení a naladění na stejnou vlnu, zůstane tahle deska jedinou připomínkou této kooperace. Krauss se vrátila k sólové dráze a ke kapele Union Station, Plant pokračoval ve vydávání alb pod svým jménem, popřípadě v rámci dalšího projektů The Sensation Space Shifters. Oba umělci však znovu spojili své síly a navazují přesně tam, kde skončili s „Raising Sand“.
Komu nevadilo, že „Raising Sand“ byla složena výlučně z coververzí, nebude zklamán ani není. Koncept je totožný, ačkoliv tentokrát Robert Plant přispěl s jednou autorskou skladbou „High And Lonesome“, kterou dal dohromady s kytaristou T Bone Burnettem, bývalým členem doprovodné kapely Boba Dylana, jenž na „Raise The Roof“ plní funkci hlavního strunomistra. Ovšem i tato skladba naprosto precizně zapadla do konceptu alba a není znát, že ji od zbytku skladeb dělí nezřídka šedesát (v případě „Last Kind Words Blues“ i devadesát) let. I tímto způsobem se dá mluvit o nadčasovosti materiálu. Ten jako kdyby nerespektoval žádné moderní trendy (pokud odhlédneme od soudobého zvuku) a hnal si to napříč poryvy času střemhlav celým dvacátým stoletím až do současnosti. Pojivo mezi skladbami je nebývale silné a díky němu je předkládaná kolekce sevřená a celistvá.
k
Dominují samozřejmě hlasy obou hlavních protagonistů. Plant ukazuje, že ze své slavné generace je stále nejlepším pěvcem, a v době, kdy jeho vrstevníkům dochází síly, je stále přesvědčivý. Nešponuje se do výšek jako na slavných albem Led Zeppelin, ale jeho hlas má stále velkou dávku naléhavosti. Spojení Plantova precizního a čistého projevu s poněkud méně učesaným vokálem Alison Krauss působí místy až magickým dojmem. Hlavně v dramaticky pojaté „The Price Of Love“ (původně od Everly Brothers), kterou se táhne skoro až šamanská atmosféra, čímž skladba získává zcela jiný rozměr, než jaký měla v originále. Není v tom ale osamocená. Folkové standardy šedesátých, respektive sedmdesátých let „You Don`t Bother Me“ a „Got Your Way“ obsahují podobné pnutí, stejně jako zdánlivě optimistická „Searching For My Love“, jejíž veselejší ráz skladby nahlodává poněkud neklidný kytarový prvek. Ten jako kdyby se vinul celou deskou, čímž albu dodává na síle a přitažlivosti.
„Raise The Roof“ není a ani nemůže být tak překvapivá jako „Raising Sand“, protože je koncipována „jen“ jako logické pokračování. Ovšem stejně jako jednička nabízí kus opravdového muzikantství, obrovský nadhled a cit, s jakým se zpracovávají už dávno zapomenuté klenoty. Není to komerční záležitost, není ani ze světa Led Zeppelin, ale je to hudba, která, ač nepůvodní, je zahrána s velkou dávkou originality a korunovaná podmanivou atmosférou, jež děláí z každé skladby malou událost.
|