Hvězda Ronnieho Jamese Dia letěla strmě vzhůru. Už nebyl pro rockovou obec jen bývalým zpěvákem Rainbow a Black Sabbath, ale člověkem, který stvořil album „Holy Diver“. To zapadlo do kontextu doby a v Americe se ho prodalo více než milion kusů Obdivuhodný úspěch deska slavila i na britských ostrovech, kde měl Dio díky účinkování ve zmíněných legendách statut poloboha. V době, kdy „Holy Diver“ visela zakousnutá v hitparádách, si Dio koupil dům v Anglii, kde nalezl nový domov. Na Ameriku samozřejmě nezanevřel, pravidelně se tam vracel, ovšem Starý kontinent mu poskytl mnohem přívětivější prostředí pro jeho tvorbu. Ostatně, všechna alba Dio měla vždy spíše znaky klasické britské školy, těžila ze starého hard rocku a přitom reflektovala především tehdy moderní heavy metal. Dio se ukázal být zdatným hitmakerem, protože skladby „Rainbow In The Dark“ a „Holy Diver“ se staly pravidelnými návštěvníky jak v singlové hitparádě, tak na rozhlasových frekvencích.
Vítězná sestava (pokud je to jen trochu možné) se nemění, přesto ji Ronnie rozšířil, neboť do kapely přišel, klávesista Claude Schnell, který byl do té doby členem losangeleského glammetalové formace Rough Cutt. Fanoušci nahlíželi na tuto skutečnost podezíravě, protože začlenění kláves do heavymetalové kapely znamenalo jasné změkčení soundu, což řada pravověrných brala jako zradu. „Naše hudba potřebovala klávesy pro větší majestátnost,“ tvrdil po čase Dio, „bral jsem je jako dobrý prostředek pro výraznější zvuk. Třeba na rozdíl od Ritchieho Blackmorea, který klávesisty vyloženě nesnášel.“ A měl pravdu… Zvuk nedoznal větších náznaků změkčení, spíše začal košatět a bobtnat. Rozhodně se v historickém kontextu ukázalo být angažmá Claude Schnella dobrým krokem a Dio získali na větší epičnosti.
Do studia Schnell už nastupoval jako plnohodnotný člen, přestože do skladatelského procesu nezasáhl. Otěže pevně držel v rukou Dio, který se stejně jako u „Holy Diver“ spolehl i na kompoziční talent basisty Jimmyho Baina, bubeníka Vinnyho Appice a především kytaristy Viviana Campbella, který platil za nově objeveného kytarového hrdinu. Je to Campbellova skvělá hra, která vedle Diova zpěvu dělá z „The Last In Line“ znovu mistrovské dílo, které si v ničem nezadá s debutem „Holy Diver“. Spíše stojí jako důkaz toho, v jak dobrém rozpoložení kapela byla. Je hnětena ze stejného těsta jako „Holy Dver“, ale původní styl debutu dotahuje k více hitovým místům. Proto ji fanoušci slupli i s navijákem a „The Last In Line“ se v podstatě stala stejnou klasikou jako „Holy Diver“.
Důvodů je mnoho. Už kulometný úvod „We Rock“, kde si bubeník Vinny Appice vzal trochu inspirace od svého předchůdce v Black Sabbath Billa Warda a jeho nezapomenutelné práce v klasice „Children Of The Grave“. Svižná a energická „We Rock“, napěchovaná po okraj tehdejší tváří heavy metalu, je jasnou definicí alba a nejlepším otvírákem, jaký kdy Ronnie na desku své kapely dal. Je nehynoucí klasikou, stejně jako titulní „The Last In Line“. Ta ukazuje více dramatična, startuje skoro až popovou melodií, ovšem brzy se rozjíždí pekelný výtah a kapela mění výraz, ze sladkého úvodu přejde opět do typického heavy metalu. Zde se projevuje angažmá Claudea Schnella, jeho klávesy už podbarvují tvrdé Campbellovy riffy. Třetím mistrovským kouskem alba je závěrečná epochální „Egypt (The Chains Are On)“, v níž se Dio obrací k epicky laděným věcem z dob Rainbow a vytváří podobný monument jako bylo „Stargazer“ nebo „Gates Of Babylon“.
Ani další skladby se neobjevují jen do počtu a jsou stejně kvalitní jako zmíněné kompozice. Ať už je to riffová „Breathless“, nabírající sílu zejména ve svižném refrénu, v němž Ronnie štěká název skladby, ostrá heavymetalovka „I Speed At Night“, jež slouží jako exhibice pro Campbella, který si neodpustil vyšperkované sólo, nebo epičtější kousek „One Night In The City“, disponující tempem, které bylo předurčeno ke strhujícímu koncertnímu provedení. "Evil Eyes“ a „Eat Your Heart Out“ se od původně nalajnovaného heavy metalu obracejí spíše k hardrockové minulosti a dýchá z nich někdejší duch Rainbow. Nejvíce z alba vyčnívá Diův výlet do světa komerčního hard rocku „Mystery“. Této věci vévodí skoro až popový refrén, jenž měl řádně hitové ambice a vedoucí úlohu v něm přebírají spíše Schellovy klávesy. Ty se snaží navodit atmosféru rozverných středověkých slavností, ovšem spíše nabourávají tvrdší výraz desky. Byla to však „Mystery“, která to v singlovém žebříčku dotáhla z celé desky nejdále, přestože dnes je jasné, že stojí spíše ve stínu ambicióznějších kompozic.
Dio s „The Last In Line“ zabodoval podruhé. Bylo mu velkým zadostiučiněním, když sledoval, jak se jeho někdejší kolegové z Black Sabbath potácejí uprostřed vzduchoprázdna po rozpačitě přijaté epizodě se zpěvákem Deep Purple Ianem Gillanem, a také to, jak Rainbow, z nichž byl Ritchiem Blackmorem nemilosrdně vypoklonkován, končí na smetišti dějin po neúspěšné snaze dobýt americký trh. To se Diovi povedlo. „The Last In Line“, stejně jako „Holy Diver“, vykazovala milionové prodeje a Dio stál na vrcholu své kariéry. V té době se stal také hlavní postavou charitativní akce „Hear`n`Aid“, jakési metalové obdoby mamutího podniku Live Aid. Bylo mu proto záhodno odpustit i poněkud slabší kompozici „Stars“, kterou celý projekt zaštítil. Jeho ikonický paroháč byl stále vztyčen kolmo k nebi…
|
