Zákonitosti hudebního průmyslu působily už v první polovině šedesátých let. The Beatles se stávali čím dál větší hvězdou a tak na ně ze strany vydavatelské firmy Parĺophone vyvíjen tlak na tvorbu dalších desek. Proto dva měsíce po vydání „A Hard Day`s Night“ museli znovu nastoupit do studia. Tehdy se kapela rozhodla opustit rodný Liverpool a zamířit do Londýna, aby byla o kousek blíž světovému dění. Alespoň tak tento krok muzikanti zdůvodňovali… Nebylo to ale zapotřebí, světové hudební dění se už točilo kolem nich. Vyvstávala jim konkurence v podobě kapel, které využívaly stejného modelu jako The Beatles. Po celé Británii se začaly rodit kapely jako houby po dešti a nejedna z nich slavila úspěch. The Animals, The Tremeloes, to byla jen špička ledovce. V popularitě však nemohli The Beatles konkurovat. Pak tu byli The Rolling Stones. Ti začali kariéru uprostřed Beatlemánie, ale brzy se stali nejvážnějšími konkurenty liverpoolské čtveřice. Mezi oběma kapelami začínala panovat řevnivost, protože to, co The Rolling Stones chybělo do skladatelského umu The Beatles, to doháněli drzým postojem, kterým definovali chování rockových hvězd. The Beatles si navenek udržovali image hodných hochů, což zejména John Lennon nesl velice nelibě. „Byl to hodně komerční přístup, ale tehdy nás to bavilo,“ řekl k tomu.
Rok 1964 byl pro kapelu šílený. Beatlemánie vrcholila, kapele se zdálo, že žije uprostřed šíleného filmu, který se stal realitou. Nejvíce si v tom liboval Paul McCartney, který byl motorem pro další tvorbu. „On a John psali neustále. Pořád dělali nové skladby,“ vzpomínal dvorní producent George Martin. Většina skladeb pro další album, které firma tvrdě vyžadovala, bylo napsáno během koncertních turné ve Velké Británii a Americe. Lennon a McCartney je sypali z rukávu, ovšem brzy přišli na to, že rychlost, v jaké nové skladby psali, se začíná projevovat na kvalitě. Jenže trh je neúprosný a zboží, které se dobře prodává, žádá víc a víc. Proto ještě v létě 1964 kapela zamířila do studií EMI v Londýně, aby natočila další album. Čtvrté během dvou let… Termíny kapelu velmi tlačily. „Měli jsme na desku pět týdnů. Trvalo se na tom, že musí být venku do Vánoc,“ dodal Martin.
Tato skutečnost se musela nutně na výsledku podepsat. Už název „Beatles For Sale“, samozřejmě myšlený spíše ironicky, vypovídal o stavu věci. „Připadali jsme si jako prodejné děvky,“ svěřil se Lennon. The Beatles desku ve stanoveném termínu dodali, ovšem nebyli plně přesvědčeni o její kvalitě. Oproti „A Hard Day`s Night“ se jedná o kvalitativní sešup (samozřejmě v intencích této party) dolů a nepopiratelný krok zpět. „Beatles For Sale“ působí jako by sbírala drobky po hostině „A Hard Day`s Night“, protože žádná z představených skladeb se nemohla vyrovnat jiskřivosti věcí z minulé desky. Přestože v době tvorby „A Hard Day`s Night“ kapela tvrdila, že si vystačí s vlastními nápady, musela se na „Beatles For Sale“ znovu uchýlit ke coververzím. Znovu sáhla do repertoáru Chucka Berryho, odkud vytáhla klasiku „Rock And Roll Music“, jež je s „Words Of Love“ od Buddyho Hollyho ztvárněná přesvědčivě a zařazuje se k vrcholům alba. Docela obstojná je „Mr. Moonlight“ od Roye Lee Johnsona, ač nemůže patřit ke klenotům beatlesovské diskografie. Horší situace je s nevýraznými „Everybody`s Trying To Be My Baby“, „Honey Don`t” (obě od Carla Perkinse) a “Kansas City/Hey Hey Hey Hey” (medley skladeb od Jerryho Leibera, Mikea Stollera a Michaela Penninmana), v nichž se projevovala bezradnost nad nastalou situací, kdy bylo třeba materiál natáhnout na plochu celého alba.
I na této desce se dají najít skvělé chvilky, přestože je znát, že rukopis Lennona a McCartneyho se pomalu začíná měnit. Opouští je původní nadšení a entuziasmus, přestávají produkovat jednoduché, funkční hity, hodící se především do singlových žebříčků, a dívají se jiným směrem. Pobyt v Americe na ně měl velký vliv, kapela nasála atmosféru tamní hudby, které v té době dominoval písničkář Bob Dylan. I když v Americe platil za menší hvězdu než The Beatles, jeho styl a vyprávění kapele učarovalo. Je to cítit zejména ze skladby „I`m A Loser“, která je pro The Beatles prvním kontaktem se světem folk rocku i country. Z tohoto důvodu je na „Beatles For Sale“ nahlíženo jako na album, které otevřelo kapele cestu k větší rozmanitosti a variabilitě soundu, tedy k tomu, co The Beatles v dalších letech měli rozvíjet a modulovat. Už nebyli jen mladičká rock n`rollová kapela, dospívali jako umělci a skladatelé. I když se dá mluvit jen o zárodečné fázi, je pro ně důležitá.
To, že deska nesnesla kvalitativní srovnání s „A Hard Day`s Night“ fanouškům příliš nevadilo a album kupovali po kilech. Po umělecké stránce to bylo horší, protože „Beatles For Sale“ nemohla konkurovat skvělé „A Hard Day`s Night“. Co bylo horší, nedosahovala kvalit ani „Please Please Me“ a „With The Beatles“. Je záhodno ocenit odvahu kapely natočit i odlišné skladby, ale v tomto případě snažení kapely působí polovičatě. „Měli jsme více svobody a chtěli udělat i něco jiného než omámit dívky a vydělat nějaké peníze,“ řekl k albu Paul McCartney, čímž shrnul podstatu a význam „Beatles For Sale“. Paradoxně i přes tyto ambice zůstává deska nejméně nápadnou a nejhorší (i když špatná nebyla) prací za celou kariéru kapely.
Je dalším střípkem do mozaiky úchvatného příběhu a je součástí toho, že The Beatles byli považováni za hudební a společenskou smetánku. Tedy toho, proti čemu John Lennon dříve bojoval. Byl to on, kdo špatně nesl krok anglické královny Alžběty, která v červenci 1965 zařadila The Beatles mezi členy Řádu britského impéria. A kapela jmenování přijmula. „Byla to zrada, naše zrada,“ durdil se Lennon, „vždy jsem si myslel, že je třeba jezdit v tanku a vyhrát válku, abyste tento řád dostali. Vlastně jsem pak byl rád, že jsem ho přijal, protože později jsem ho mohl vrátit.“ Rebelská podstata The Beatles (vlastně jen Lennona a Harrisona) dostala na frak. Ale Beatlemánie pokračovala dál a kolečka showbyznysu, touto partou důkladně promazaná, se točila. Mohl však následovat pád do drtičky…
|
