Na to, jací byli po dlouhá léta Eternal Silence držáci, působí jako určitá výstraha fakt, že od poslední desky se v sestavě vyměnili hned dva členové. Podobně by se dala brát i skutečnost, že tak dlouhou pauzu italští žongléři se symfoničností a gotikou dosud nikdy neměli. Podepsala se na ní samozřejmě černá opona, kterou nad hudebním světem zatáhla jistá breberka, ale i přes obligátní tvrzení kapely, že aktuální deska nabízí nejlepší možné písně, se nějak nemůžu zbavit dojmu, že Eternal Silence víc vyhovuje tlak a donedávna běžný chod světa, než příliš mnoho klidu a času na všechno.
Ústřední trio kapely, basák Alessio Sessa, kytarista a zpěvák Alberto Cassina a zpěvačka Marika Vanni spolu táhne káru už třináctým rokem. To, že jim to spolu bude i nyní ladit a fungovat lze brát za samozřejmost, to, že jim to bude také jiskřit, už taková jistota není. Ne, že by na novince „Timegate Anathema“ bylo něco špatně (to je právě o prvním bodu předchozího postulátu), všechno spolu samozřejmě pevně drží a hladce zapadá, ale najednou také zní univerzálně, spokojeně a vlažně. Paradoxně to přichází v situaci, kdy se Eternal Silence pouští po zlehýnka složitějších cestičkách. Ale jako by u toho byli příliš opatrní. Důsledkem je, že i slibně se rozvíjející kompozice (nadýchaná „Edge Of The Dream“ s emotivními smyčci, romanticky se pohupující „Firefly“ s akustickou kytarou a smyčci, modernou trefená „Glide In The Air“, či dravější finále „Red Death Masquerade“) svoji sílu dřív nebo později ztrácí a rozplynou se do symfometalové univerzálosti. Stoprocentně nezafunguje ani příjemná a potenciálně nejsilnější zbraň kapely – vokální spojení Mariky a Alberta žádnou bouři nevyvolá a paradoxně v nejlepším kousku celé kolekce, křehounké „Lonely“, ji Eternal Silence téměř vůbec nevyužijí.
Tvrdit, že aktuální vlažnější deska Eternal Silence je zklamáním, není úplně spravedlivé. V první řadě je třeba zdůraznit, že kapela dělá své řemeslo dobře a zručně. To, že nenabídne ani jednu píseň, která by bezprostředně chytla za srdce a to, že zní jako jedna z mnoha, taky začne vadit až při využití optiky, v níž mají Eternal Silence za sebou tři desky a u každé z nich udělali krůček vpřed. Tentokrát to berou opačným směrem.
|
