„Naše nová deska bude nejtvrdší, co jsme kdy udělali!,“ vykřikovali dánsko-američtí hrdinové Volbeat, když oznámili, že na konci letošního roku vyjde jejich novinka „Servant Of The Mind“. Bylo na čase, v poslední době si tato kapela až moc zahrávala s komerčním pop rockem, který na poslední nahrávce „Rewind, Replay, Rebound“ zcela otupil někdejší ostří a z kapely udělal líbivou záležitost, která sice má pořád komerční úspěch, ale svým směřováním se dostává do slepé uličky. Volbeat začali ztrácet staré příznivce. Ti noví sice stále přicházeli, ale když na „Rewind, Replay, Rebound“ kapela nebyla schopna navázat na někdejší hity „A Warrior`s Call“, „Cape Of Our Hero“ nebo „For Evigt“, provázelo jejich tvorbu spíše pokrčení ramen a rozpačitý výraz. Toho si asi Volbeat byli vědomi, stejně jako toho, že postupem let ztratili hodně ze své někdejší originality a proto „Servant Of The Mind“ měla znamenat zejména návrat ke kořenům.
Volbeat jsou dnes jiná kapela než v dobách alb „Rock The Rebel/Metal To Devil“, „Guitar Gangsters & Cadillac Blood“ či „Beyond Hell/Above Heaven“. Tehdy si mohli dovolit cokoliv a nějaký stylový veletoč, doprovázený pár úlety, jim lehce prošel. Ba co víc, přispíval k pestrosti desek, které pro kapelu znamenaly pozvolné krůčky ke světové slávě. Ta explodovala s albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“, jež přineslo definitivní průlom v Americe. Následující „Seal The Deal & Let`s Boogie“ je dovedla ještě dál, přestože z ní už byla cítit touha po dalších úspěších a snaha svůj sound více zkomercionalizovat. To Volbeat dotáhli do konce s minulým albem a výsledek nebyl příliš přesvědčivý. Kladla se jim také vina za to, že začínají vykrádat sami sebe a že to dělají bez ostychu a bez patřičné dávky humoru, který je provázel v pionýrských dobách.
Odpověď na to, zda jsou Volbeat schopni ještě natočit vzrušující desku, měla dát „Servant Of The Mind“, ta však není jednoznačná. Prohlášení o tvrdším soundu nebylo plácnutí do větru a album je skutečně více metalové, než byl předchůdce. Ovšem to nestačí, Volbeat se znovu nepřiblížili svým nejlepším dílům a dodávají desku spíše méně hitovou, sevřenější a také kompozičně mírně rozpačitou. Recept na výbornou skladbu, jež může mít hitparádové ambice, nezapomněli. Nejvýrazněji působí „Dagen Før“ s hostující zpěvačkou Stine Bramsen z dánské popové party Alphabeat. Kapela tuto skladbu nasadila jako singl, čímž si sice vysloužila remcání od příznivců tvrdší tváře, ovšem těm záhy předložila singl „Becoming“, rostoucí na až thrash/deathmetalovém základu, ukazující proklamovanou snahu kapely o tvrdší sound. „Becoming“ však také odhaluje fakt, že Volbeat už nejsou schopni natočit album, na němž by každá skladba byla důležitou součástí celku a měla opravdu silný skladatelský potenciál. „Becoming“ jej nemá, ale nemá jej ani řada dalších písní. Velmi rozporuplně působí další singlovka „Wait A Minute My Girl“, což je v podstatě neopunková odrhovačka, na které zaujme jen saxofonové sólo.
Dobrých skladeb nabízí Volbeat také docela dost. Patří k nim úvodní „Temple Of Ekur“ s orientální příchutí a výrazným refrénem. Slušná je „Shotgun Blues“, v níž kapela klade důraz na tvrdé riffy, kontrastující s výrazným groove refrénem. Velice dobře se poslouchá „The Devil Rages On“, symbolizující návrat ke kořenům, zejména ve využití rockabilly motivů, zakompovaných do slok. K lepším kouskům lze zařadit také „Mindlock“, pumpující do posluchače riffy vzešlé z pokladnice Metallicy (z období kolem Černého alba), či „The Passenger“, která toho hodně dluží Motörhead, ovšem dokáže překvapit i nasládlým AOR refrénem, jenž je v kontrastu ke špinavě rock n`rollovým slokám. Uspokojit dokáže i závěrečná sedmiminutová hra na epičnost „Lasse`s Birgitta“, ale to je všechno… Ostatní skladby jako kdyby demonstrovaly jistou skladatelskou vyčerpanost, s níž se kapela pere od minulé desky. Proto znovu hodinové dílo nedokáže plně přesvědčit, ač to u Volbeat bývalo zvykem.
Volbeat jsou stále svérázná kapela, ale chybí jim moment překvapení. A tentokrát i větší porce hitovosti. Jestliže „Servant Of The Mind“ měla zmírnit pád po minulém albu, neděje se tak. Volbeat už nejsou jiskřivou, energickou kapelou, udivující lehkou skladatelskou prací a tvrdými metalovými vypalovačkami. Vše nějak splynulo v jedno. Do jednoho tvaru, jenž začíná zavánět obyčejností.
|
