Pilíř první etapy Whitesnake Bernie Marsden je zjevně při chuti. Poté, co loni v létě vydal album „Kings“, plné starých bluesových standardů, přišel na sklonku roku s naprosto stejně koncipovanou nahrávkou „Chess“. Stejně jako o „Kings“ tvrdí, že je výsledkem kamarádského setkání a nespoutaných jamů, na kterých si se svými přáteli zahrál věci, které definovaly jeho hudební začátky. Takové počínání je pochopitelné, Marsden je v letech (je mu sedmdesát), kdy se nehoní za komerčním úspěchem a může si dělat, co chce. Má chuť na staré, poválečné blues? Proč ne. I tohle dělá dobře, jeho zkušenosti a nadhled jsou veliké a on sám je rád, že kapitola s Whitesnake nedopadla příliš dobře, protože je velmi těžké si představit, že by se ještě v současnosti natřásal na pódiu vedle Davida Coverdalea. To by bylo pro Marsdena nesmírně cizí a falešné.
„Chess“ je naprosto upřímná deska, bluesově čistá jako právě napadlý sníh. Marsden na ní (stejně jako na „Kings“) opsal kruh a vrátil se do dětství, kdy se z britských rozhlasových přijímačů ozývaly první záchvěvy amerického rock n`rollu, The Beatles teprve snili o hvězdné kariéře a tanečním klubům udával tón žánr skiffle, základ briského blues. Marsden v té době vyrůstal a ví naprosto přesně, jak omračujícím pocitem na něho podobné věci působily. S „Kings“ a nově i s „Chess“ tomu skládá poctu. Jde na to jednoduše, netvoří nové věci, spíše vzpomíná na to, jak to starým umělcům hrálo a podřizuje tomu výsledné znění. Není třeba u skladeb předělávat aranže nebo se do nich snažit vpašovat nějaké novoty, všechno tohle by jim ublížilo. Stejně jako novodobá nablýskaná produkce, o kterou si zastoupené songy rozhodně neříkají. Vše je staromilské až běda, ale v tom je síla.
V dnešní době je těžké vybírat hity z padesát, šedesát či dokonce sedmdesát let starých skladeb. Při vědomí, jaké perly Marsden na album nasázel, si fajnšmekr najde to své. Kytarista nevytvořil žádné hitové album, které by mohlo mít komerční ambice. To nebyl jeho cíl. Předkládá desku, kterou ocení zejména generace posluchačů, stará jako on sám. Ti si jistě vzpomenou na dobu, kdy poprvé slyšeli hit Chucka Berryho „Back In The U.S.A.“, jenž je zde tahounem alba, či klasickou bluesovou baladu Howlin` Wolfa „Who`s Been Talking“, dodnes neztrácející nic ze své uhrančivé krásy, podpořené skvostným Marsdenovým kytarovým sólem. Takové vzpomínky jsou k nezaplacení a na tyto city kytarista hraje nejvíce.
Marsden si v původních verzích dovolil jen malé úpravy. Týkají se zejména zvuku, který musí splňovat určitá kritéria dnešní doby, i když je v zásadě staromilský. Přidal kapku soudobé energie a proto "Grits Ain`t Groceries“ od Little Miltona má více jeho vlastní tváře než starý originál. To je v přímém kontrastu s „I`m Ready“ z repertoáru Muddyho Waterse, v níž ze souhry kytary a harmoniky vyloženě dýchá staroba, přestože vznik skladby se datuje do druhé poloviny sedmdesátých let, čímž je tato jedna z nejmladších na albu. Výrazově Marsden ve všech skladbách osciluje na pomezí blues a starých rock n`rollů. Ve stejném duchu vede i své dvě autorské skladby, instrumentální kousky „Lester“ a „Johnny“, uzavírající desku, u kterých by nikdo nehádal, že mezi nimi a ostatními skladbami leží časová propast několika desetiletí. Vše je natolik sevřené a spojené virtuózní kytarou hlavního protagonisty, až album působí jednotným dojmem, nehledě na rozličné autory ani datum vzniku kompozic.
Hodnocení alba je v zásadě totožné, jako tomu bylo u „Kings“, protože obě alba působí jako jednovaječná dvojčata. Jsou určena stejnému okruhu posluchačů a nekladou si za cíl oslovovat mladou generaci. Ta už tuhle hudbu moc nechápe. Ovšem pamětníky, nejlépe ve věkové kategorii 55+, jistě za srdce dokáže chytit.
|