Diskografie amerického kytaristy Stevea Conteho se pěkně rozrůstá. Nejenže je už více než deset let stabilní oporou týmu bývalého zpěváka Hanoi Rocks Michaela Monroea, s nímž právě pracuje na další desce, má za sebou i výtečné angažmá v comebackové éře legendárních New York Dolls a také působení ve vlastní kapele Company Of Wolves. Mimo to se poslední roky věnuje vlastní sólové kariéře, kterou stíhá i při vytížení u Monroea. Sólová dráha pro něho zjevně není doplňková činnost, při které si v sobotu večer vezme kytaru a jde si s partou kamarádů zahrát do hospody. Že je nutné ji brát vážně, ukázalo debutové album „NYC Album“ z roku 2013, na které Conte navázal o tři roky později sbírkou coververzí „International Cover-Up“. A teď je znovu zpět s autorským dílem „Bronx Cheer“, prostřednictvím kterého opět vzdává hold svému domovskému New Yorku a tamní scéně. Ne té úplně současné, spíše té, která formovala jeho hudební vnímání zejména v sedmdesátých letech.
Conte má pod kůží klasický rock, blues i punk. Dobře si pamatuje zlatou éru klubu CBGB, aniž by tušil, že se jednou stane členem svých tehdejších idolů New York Dolls. Od té doby uplynula spousta času a Conte dnes stojí na velkých pódiích, kde vzdává hold někdejším vzorům. Stejně tak i deska „Bronx Cheer“, o jejímž datu vzniku hovoří jen zvuk. Jinak se jedná o staromilskou hudbu, uctívající klasické písničkářské formy amerického tradicionalismu, stejně jako někdejší punkovou dravost. Velice zjednodušeně se dá říct, že na desce se potkává svět Toma Pettyho s punkovým přístupem Ramones a nablýskanou lascivností New York Dolls. Conte vše balí do přitažlivé formy, v níž je velmi důležitá písnička jako taková. To je základ, na který se nabalují ostatní věci. Prvotní melodie, následně opatřované instrumentací Conte opravdu umí. Může se směle řadit po bok Izzyho Stradlina (ex-Guns N`Roses), Andyho McCoye (ex-Hanoi Rocks) nebo Johnnyho Thunderse, jeho předchůdce u New York Dolls.
Už jen díky rozmanitému stylovému zaměření je tato deska dobrá. Jelikož se nemusíme bavit o faktu, že Conte je skvělý muzikant i skladatel, je dobré se zaměřit na skladby. Z těch mluví skutečný život a nadhled. Je to přesně ten typ věcí, které dokáže psát jen člověk, jenž něco prožil a naprosto přesně ví, o čem zpívá. Život sám je barvitý a přesně takové album Conte předkládá. Dokáže krásně poletovat mezi různými styly a proto mu nedělá problém odstartovat desku zemitým garážovým rock n`rollem „The Human Animal“, aby na něj navázal punkem jak z dílny Ramones „Liar Like You“, a v dalších položkách dovedl desku do jiných míst. Leckdy i tam, kde by ho posluchač nečekal.
Ač se Conte vždy prezentoval spíše jako rock n`rollový kytarista s punkovým i glammetalovým základem, zde se profiluje jako všestrannější hráč. Bylo tomu tak i na „NYC Album“, ovšem zde rozmanitost dotahuje ještě k větší dokonalosti. Proto vedle ostřejších skladeb, které prezentují obě zmíněné věci z úvodu alba, dále pak houpavá „Those Sexy Lies“ (s odkazy na New York Dolls), rozverná „My Degeneration“ a závěrečná „Gimme Gimme Rockaway“ (s hostujícím bubeníkem Clemem Burkem alias Elvisem Ramonem z Blondie či basistou Andym Rourkem z The Smiths), jsou zde zejména skladby, sahající až k blues či country. Tuto stránku zastupuje skvělé blues „Flying“ a „Guilty“, stejně jako písničkářské „Recovery Doll" či „Dog Days Of Summer“, které podtrhují pestrost celého alba. Ještě důležitější je, že Conte je předkládá s obrovskou dávkou uveřitelnosti. Tvrzení, že hudbu, kterou produkuje, dělá z čistého muzikantského srdce, je nutné brát smrtelně vážně.
Oproti velmi dobré „NYC Album“, Conte na „Bronx Cheer“ ještě vyspěl. Jako muzikant, skladatel, textař, i jako zpěvák. A přestože je z nového alba cítit až mladická energie (ač mu táhne šedesátka), odráží především tvrdě nabité zkušenosti a je hrané především pro vlastní radost. To je kombinace, z níž vznikají opravdu dobrá díla.
|