Coronatus je zajímavá kapela. A to se dá říci v dobrém i špatném. Existuje přes dvacet let a jejím velkým koníčkem je střídání sestavy. To je možná i jeden z důvodů, proč Coronatus nikdy nevkročili do „první metalové ligy“, přestože celou kariéru vydávají u Massacre records. Za posledních patnáct let stihli vydat deset studiových desek, nedá se tedy říci, že by se nesnažili. Jenže prakticky všechny dostávaly velice průměrná hodnocení, žádná sláva. Co je pozitivní? Že to nevzdali.
Novince „Atmosphere“ předcházela obligátní hromadná výměna muzikantů. Zůstal pouze mozek Coronatus, bubeník Mats Kurth, a na stálo se připojila houslistka Kristina Jűlich. Jinak se jedná vlastně o novou skupinu. Stále stejná je skutečnost, že Coronatus využívají dvě zpěvačky. Nyní je to Moni s hrubším a pronikavějším hlasem a Leni s operním a něžným zpěvem. Textově se deska zabývá přírodou, atmosférickými jevy a jejich vlivem na náš život.
„Atmosphere“ je poměrně krátká nahrávka, která čítá deset položek, včetně intra a jednoho bonusu. Lehce přes čtyřicet minut hudby vás rozhodně nezahltí. Coronatus však nabízí dva disky, přičemž na druhém najdete album v instrumentální podobě, což není až tak zajímavé. "Justice In The Sky“ představí nejklasičtější symfo metal. Hodně kláves, co mají simulovat orchestr, nenápadný riff, který má vše jen doprovázet a vysoce položený zpěv. Příjemné je střídání hlasů obou zpěvaček a rovněž houslové mezihry. Melodie neurazí a song tak působí příjemně. Nesrazí do kolen, ale ani jej nepřepnete na další skladbu. „To The Gods Of Wind & Sun“ se dá opět označit jako typický zástupce žánru, tentokrát v „tramtaráda“ stylu. Pasáže se sborovým zpěvem a fanfárovitými melodiemi jsou klišovité až běda. Skladba působí pozitivně a bezstarostně, kapele jako by bylo úplně jedno, že hraje něco, co je už x let za zenitem. Opět lze nalézt pozitivní stránky - vokální aranže jsou velice povedené a při poslechu se nedá hovořit o nudě.
Překvapení přichází s „Firedance“. Žánr se nemění, ale nečekané jsou vokální aranže, v nichž se zpěvačky šikovně doplňují při refrénu. Především Moni svým hrubším hlasem dělá parádní práci. Píseň je hitová a překvapí i dalšími prvky - nechybí keltské motivy a dost zarazí využití reggae. Jako by chtěla kapela být trochu odvážnější a hned se to vyplácí. Chvilkové nadšení zkalí „The Distance“, která je nudnou baladou, zpočátku akustickou, později stejně nudnou rockovou. S „Williwaw“ se dostáváme k jádru pudla. Píseň má podtitul „A musical Tribute To Nightwish“. Jenže to by mohla mít skoro každá skladba. „Williwaw“ je fajn (opět boduje Moni), je to zábavná skladba. Rozhodně má potenciál stát se pro kapelu solidním hitem. Další skladbou v duchu Nightwish je „Time Of The Raven“, která díky keltským motivům a melodii připomíná „Last Of The Wild“, jen se zpěvem. Skladbu táhne „irish“ styl zpěvu Moni a vykradená, leč výborná melodie. „Keeper Of The Souls“ trochu nakopne jinak velice „hodnou“ hudbu Coronatus. Kytary jsou alespoň na chvilku výraznější a rytmus je speed metalový. Závěrečná „Big City Life“ vás patrně zarazí - je je jak ze zaplivaného klubu z první třetiny dvacátého století kdesi v New Yorku. Swing? Jazz? Song působí spíš jakýsi bonusový přílepek a na desku nezapadá.
„Atmosphere“ uteče jak voda. Coronatus nestoupají nad průměr, ale upřít se jim nedá zábavnost a pohodovost. Umí přijít s pěknými vokálními aranžemi, solidními melodiemi a dobře jim jde míchání symfo-metalu a keltských motivů. Rovněž Moni se ukazuje jako velice schopná zpěvačka. Leni také podává dobrý výkony, ale v paměti velkou stopu nezanechá. Kvalita skladeb je kolísavá. Z každé strany se zeširoka usmívá nějaké klišé a na stěně je pomyslný plakát Coronatus s podtitulem „Nightwish revival“.
|
