Když se budeme zajímat o nejdůležitější tuzemská alba na poli rockové a metalové hudby, vždycky narazíme i na „Thrash The Trash“ od Arakainu. Tahle deska definovala v roce 1990 tuzemský thrash metal a nabídla jej v kvalitě srovnatelné se zahraniční produkcí. Tehdy vyšla pouze na vinylu, v dalších letech spatřila světlo světa na CD pouze v anglické verzi „Thrash!“ nebo na dvojalbu spolu se „Schizofrenií“. Teď přišel ten čas, kdy firma Supraphon oprášila tento klenot a vypouští jej do světa na stříbrném kotoučku i vinylu, přičemž původní devítku skladeb doplňuje šestice bonusů. Více už Jiří Urban, „táta Arakainu“, jak říká Lucie Bílá. Dnes už je jediným členem Arakain, který je z drážek „Thrash The Trash“ slyšet. Proto je tím nejpovolanějším…
Vydáváte znovu váš debut „Thrash The Trash“. Proč k tomu dochází teď a ne loni, kdy deska slavila třicet let od původního vydání?
Reedici jsme nesměřovali k výročí jejího vydání. S největší českou firmou Supraphon jsme zahájili reedice některých nedostupných titulů k nastupujícímu roku kulatého výročí kapely. A první deska „Thrash The Trash“ je toho předvojem. Druhé album „Schizofrenie“ by mělo následovat na jaře příštího roku. Jen obtížně se lze vypořádat se všemi majiteli vydavatelských práv a nutno přiznat, že některá vydavatelství jsou stále takříkajíc nedobytná nebo z nějakého důvodu dělají mrtvého brouka.
Nová edice obsahuje šest bonusů. V knížce „20 let natvrdo“ stojí, že nahrávání prvního singlu „Excalibur“/“Gladiator“ se neobešlo bez problémů s ozvučením a skladby měly špatný zvuk. Ponechali jste je ve stejné podobě nebo jsou upravovány?
Všechny skladby byly letos remasterovány. To je vše, co se s nimi po technické stránce dá udělat. Záznamy na pásech už samozřejmě neexistují. Digital neexistoval a kotouče se ve studiích postupně přehrály dalším interpretem. Běžná praxe, bohužel. Ozvučit a mixovat agresivní a rychlou rockovou muziku, s dvěma kopáky a zkreslenými kytarami tady moc lidí neumělo. Za socialismu oficiálně fungovala jen oficiální studia s lidmi, kteří tam chodili do práce. A ti s metalem nepočítali (smích). Kniha ty problémy nedefinuje úplně přesně. Muzika, která se měla přenést do drážek desky, musela podléhat určitým technologickým zákonitostem výroby a opatřením. A jelikož naše muzika byla taková, jaká byla, odnesly to především basy, s kterými se při výrobě vinylové desky uhýbá jako prvními.
Jako bonus se objevuje i skladba „Nesmíš to vzdát“. O jakou se jedná verzi? O „Cestu“ z „Posloucháte větrník“?
Ano, verze z Větrníku, ovšem se správným názvem „Nesmíš to vzdát“.
Jaké máš vzpomínky na dobu, kdy „Thrash The Trash“?
Album bylo ve své době pochopitelně úspěšné, protože bylo ojedinělé. Těsně po revoluci jsme byli jedni z prvních a ti mají vždycky trochu náskok. Lidi byli lační po dříve těžko dostupných
nahrávkách západních idolů a my jsme jim možná mohli dát iluzi toho, že i u nás to takhle jde. Byli jsme mladí, energičtí a hlavně nadšení do toho, co děláme... Nadšení z první vlastní velké desky. Nadšení z pádu režimu. Ze svobody k vlastnímu
rozhodování. Z úspěšné kapely, co je populární, co má rozjetou kariéru a budoucnost jen ve svých rukách.
Ještě před „Thrash The Trash“ vyšla jako singl skladba „Amadeus“, která byla zvukově i provedením srovnatelná se zahraniční thrashmetalovou produkcí. Byla to skladba, která vám dopomohla k tomu, že jste mohli točit dlouhohrající desku?
Ano, zcela jistě, obě skladby singlu „Amadeus/Proč?“ svým soundem ovládly tehdejší metalovou scénu a naznačily, že se kapelám z venku dokážeme přiblížit vlastní produkcí. O výjimečný zvuk singlu se ve Studiu Propast hostovsky postarali muzikanti z Brna, kytarista Emil Kopřiva z kapely Futurum a zvukař Vláďa Holek. Po předchozích úspěšných kusech jako byly skladby v rozhlasových soutěžích, na „Rockmapách“ Petra Jandy nebo singlu od Pantonu „Gladiátor/Excalibur“, vymohl Petr Janda vahou své osobnosti slib vydání dlouhohrající desky.
Album jste natáčeli na jaře 1989. Myslíš, že jejímu vydání v roce 1990 dopomohla Sametová revoluce?
Jak bylo řečeno, deska byla zařazena v edičním plánu Supraphonu, tedy státního vydavatelství. Samozřejmě to ještě neznamenalo, že určitě vyjde, přestože popularita kapely byla výrazná, ale to v socialismu nic neznamenalo, natož aby zaručovalo. „Straku v hrsti“ od Pražského výběru stahovali bolševici z krámů ještě v den vydání! Po listopadu ale už nebylo nic, co by tomu zabránilo.
Bývalo zvykem, že na albech, které se objevovaly v době kolem pádu komunismu, byly texty, v nichž se projevovala frustrace z tehdejšího politického režimu. Je na „Thrash The Trash“ nějaká taková skladba, která by odrážela společenský stav?
Brichta byl skvělý textař i společensky usazená persona. Z jevišť leckdy v dlouhých monolozích mezi skladbami dával své názory veřejně najevo. Ale že by jeho texty byly vyloženě protestsongy, to ne. Ale duch doby a společnosti se v nich nedal zapřít. Tak tomu bylo i do budoucna.
Krátce před natáčením odešel kytarista Miroslav Mach. Ten je ke slyšení jen ve skladbě „Amadeus“. Co jeho kytarové party u ostatních skladeb, byly ponechány nebo je nově vymýšlel Dan Krob?
Mirek Mach opustil kapelu kvůli neshodám s Brichtou krátce před zahájením natáčecího procesu. To byla pochopitelně velká škoda, ale skladby a jejich aranže už byly hotové. Obsah alba byl součástí našeho tehdejšího aktuálního koncertního programu. Všechny party byly dány, byly sehrané, vyzkoušené a usazené. Dan Krob odehrál party beze změn. Pouze jeho sóla byla individuální. Že je slyšet Mirek Mach ve skladbě Amadeus je dáno tím, že ji s námi nahrával o rok dříve na singl Supraphonu „Amadeus/Proč?“ a skladba byla pro desku důležitá.
Jak Dan Krob, tak bubeník Bob Vondrovic se už vydání „Thrash The Trash“ v barvách Arakainu nedočkali. Jak jste brali jejich odchod do Kreysonu?
V té obtížné socialistické době jsme i s lidmi kolem kapely fungovali jako velká parta nadšenců a takováhle záležitost byla brána jako zrada, to je jasné. Naštěstí se mi podařilo přemluvit Mirka Macha k návratu a k bicím sehnat kvalitní náhradu nebyl pro známou kapelu takový problém. Takže jsme to ustáli a řekl bych, že nás to posílilo.
Jakou funkci má Krobova instrumentálka „Noc“? Je to takové ticho před závěrečnou bouří „Amadeus“?
Přiznám, že to je výplň, kterou jsme novicovi Krobovi až ve studiu umožnili proto, že byla hezká a na desce na to bylo akorát tak krátké místo. Tenkrát se všechno měřilo na sekundy. A opravdu dala odlehnout uším před „Amadeem“, který měl i jiný zvuk než deska.
„Thrash The Trash“ je čistě thrashmetalová deska, což je patrné už z jejího názvu. Dá se považovat za vyvrcholení vaší éry konce osmdesátých let, kdy jste plynule přešli od původního heavy metalu k thrash metalu?
Myslím, že do „vyvrcholení“ naší thrashmetalové éry patří obě prvotiny, tedy včetně „Schizofrenie“. Ten přechod byl opravdu vývoj, plynulý a přirozený, tak jak jsme se vyvíjeli hráčsky a taky, co jsme poslouchali zvenku. Ale pak přišla „Černá Metallica“ (smích) a ovlivnila celý svět, ani nás to tedy nemohlo minout.
Dlouho se počítalo s tím, že „Thrash The Trash“ bude první česká thrashmetalová deska, ale nakonec vás s vydáním předběhli Asessor se svojí „Invazí“. Nebylo to trochu zklamání nebo se v té době na podobnou soutěživost nehrálo?
Ne, rozhodně ne! Ani tento fakt nevím, soustředili jsme se sami na sebe. Vyšel v té době třeba i Titanic a byli jsme všichni na jedné lodi a úspěch jednoho otevíral dveře ve studiích pro dalšího.
Jaká skladba byla podle tebe z „Thrash The Trash“ stěžejní, s jakou by se počítalo na singl?
„Thrash The Trash“ singl má a sice „Ku-Klux-klan/Orion“. Já vím, není to z desky, ale byl to regulérní singl k propagaci nastávající desky. Stěžejních je tam jistě víc – „Šeherezád“, „Thrash The Trash“ nebo „Amadeus“, což singl také byl.
Jaký měla„Thrash The Trash“ dopad? Udělala z Arakainu větší hvězdu než jakou byli do doby vydání?
Samozřejmě kapela se svou vlastní velkou deskou a účastí v nových hudebních programech v rozhlase a televizi byla v té době všude „hvězdou“. To byl do té doby nemožný a neslýchaný úspěch. Hráli jsme i pětadvacet koncertů do měsíce. Byl hlad po hudbě a svoboda.
Máš přehled, kolik se desky prodalo?
Přesný přehled nemám, ale zhruba kolem sto dvaceti tisíc. Dalo by se to zjistit přesně, ale myslím, že to není úplně nutné.
V roce 1994 vyšla „Thrash The Trash“ na CD v anglické verzi „Thrash!“. Byli jste s tímto vydáním spokojeni? Proč na něm nebyla dodržena původní dramaturgie a pořadí skladeb?
Využili jsme toho, že naše nahrávky pro velkou desku existovaly ještě ve verzi bez zpěvu, protože jsme doufali, že by na zahraniční vydání mohlo dojít. Supraphon, tuším, ale zájem neměl a až s přechodem k pružnému a přístupnému Popronu jsme to mohli realizovat a využít skladby, které ještě byly k dispozici.
Obal „Thrash The Trash“ je dnes ikonický. Čí byl nápad na něj dát šestiprstou pěst a co má symbolizovat?
Byl to nápad Brichty a jeho kamaráda, kreslíře a karikaturisty Gustava Vávry a je jasné, že šestiprstá ruka je ruka Ďáblova a proráží stěnu pekla. Vyjádření doby. Jakési symbolické vyproštění z uzavření. Dodnes je to nevýraznější z našich obalů.
„Thrash The Trash“ a následně i „Schizofrenie“ jsou jedinými čistě thrashovými deskami Arakainu. Která pro tebe znamená více?
Obě desky mám rád. Každá nese punc doby, punc lidí, co se na ní podíleli, stavu v kapele, stavu ve společnosti, svobody a uvolnění, pocitu, že teď už konečně můžeme a i trochu umíme… Ale první je první!
|
