Jestli film „A Hard Day`s Night“, líčící život The Beatles na vrcholu Beatlemánie, byl logickým snímkem, ve kterém se kapela představila v naprosto reálném světle, druhý celovečerní projekt „Help!“ byl úplně o něčem jiném. Neměl nic společného se světem kapely, s jejich koncerty, ječícími fanynkami a nepopisoval život uvnitř kapely. „Help!“ byl skvělý film, ale nebyl náš. Byli jsme spíše jako hostující hvězdy,“ zmínil Paul McCartney a tím shrnul celý problém. Ač ve filmu hrají členové The Beatles, je spíše dobrodružnou komedií s nepříliš zdařilým scénářem, točícím se kolem záhadného prstenu, který má na ruce Ringo Starr, kvůli němuž jej pronásleduje banda fanatiků se snahou bubeníka sprovodit ze světa. Jediným kladem filmu zůstává fakt, že obsahoval zcela nové skladby, které brzy měly vyjít znovu ve formě alba. Ovšem jestliže v případě „A Hard Day`s Night“ hudba a film spolu fungovaly zcela jednotně, zde postačilo vydat samotné album a svět by o moc ochuzen nebyl.
Ještě než film i album vyšly, došlo v životě členů kapely k události, která ovlivnila další hudební rozvoj i postupný rozklad. Při jedné z večeří na začátku roku 1965, které se účastnil i zubař George Harrisona John Riley, proniklo do života muzikantů LSD. První dávku Harrisonovi a Lennonovi prodal Riley, který jim látku namíchal tajně do kávy. „Bylo to děsivé, ale zároveň fantastické,“ popsal své pocity Lennon, který se v dalších měsících, stejně jako Harrison, stal pravidelným uživatelem této drogy. Zasvěcena do jejích tajů byla celá kapela, ale největšími propagátory zůstali Lennon a Harrison. U prvního jmenovaného se vliv LSD začal podepisovat na autorském rukopisu, v němž nadobro odzvonilo jednoduchým popěvkům prvních alb, druhému (jak sám tvrdil) LSD natolik rozšířilo obzory, že se začal zajímat o východní filozofii, meditace a hinduismus. To se muselo odrazit i na tvorbě The Beatles, jdoucích při přípravě „Help!“ jiným směrem než před pár lety.
Už úvodní výkřik – „Help!“ – nezní tak nadšeně, jak by se od The Beatles čekalo. Lennon později přiznal, že jeho prostřednictvím skutečně volal o pomoc, o klid, který jeho introvertní duše potřebovala. Dospíval a plně si uvědomoval, že celá věc se stala mnohem větší, než si kdy představoval. A snad i než kdy chtěl. „Původně to měla být klavírní balada, ale její tempo se změnilo v rock n`rollovou skladbu,“ vysvětloval Lennon, „změna proběhla z komerčních důvodů, ale já jsem opravdu volal o pomoc.“ „Help!“ zcela změnila svou původní pointu, ovšem díky tomu se mohla zařadit mezi největší hity kapely. Těch album vydalo ještě několik. Nad všemi ční tklivá McCartneyho balada „Yesterday“. V ní basista ukázal svůj vytříbený skladatelský styl, který dávno překročil rock n`rollový základ. „Yesterday“ je typem skladby, která překračuje všechny stylové hranice, což je známka velkých nadčasových hitů.
Zbytek desky stojí v pozadí dvou monolitů „Help!“ a „Yesterday“, i tak album obsahuje řadu skrytých perel. Výraznějšími položkami přispěl tentokrát Lennon. Jeho „Ticket To Ride“ je velmi silnou rockovou věcí, „You`ve Got To Hide Your Love Away“ nese silný folkový akcent a opětovný vliv Boba Dylana. Lennon přecházel spíše na akustickou kytaru, která tento trend v tvorbě The Beatles ještě více umocňuje. Sám se viděl už více jako písničkář než jako člen kapely, což ukazuje i ve skvělé „It`s Only Love“. S velmi silnou „I Need You“ přišel George Harrison, jemuž se povedlo napsat skutečně úchvatnou melodickou linku, trochu nostalgickou náladou přesně zapadající do ducha alba, ztrácejícího původní nadšení a bezbřehý optimismus kapely. Ovšem bylo to něco za něco. Formovala se trochu jiná tvář The Beatles, jednoduché popěvky „Another Girl“ či „Act Naturally“ (tu zpíval Ringo Starr) byly v menšině. Vyloženě do počtu byla coververze „Dizzy Miss Lizzy“ od Larryho Williamse, o níž samotní členové tvrdili, že je na desce jen jako výplň.
Přestože deska nezafunguje na sto procent, dá se znovu mluvit o trefě do černého. Nikoliv za plný počet, ale čistému středu se deska blíží. Je důležitým dokumentem toho, jak The Beatles dospívali jako skladatelé a jak se ve velmi krátké době dokázali utvářet jako umělci, kteří chtějí jediné – neustrnout na jednom místě. Co se týče komerční stránky, měli dávno své jisté. „Help!“ se prodávala na tuny a bodovala na prvních pozicích hitparád na obou stranách Atlantiku. Z filmu „Help!“ se stal kasovní trhák, do kin proudily davy fanoušků, přející si vidět své idoly v další nezvyklé roli. To upevňovalo pozici kapely na hudebním trhu, ač měla řadu konkurentů, její status hudební jedničky byl neotřesitelný.
Ukázalo se to jasně 15. srpna 1965 na newyorském Shea Stadium, kde se odehrál pravděpodobně nejslavnější koncert v historii The Beatles. Tehdy nevídaný dav, čítající více než pětapadesáti tisíc návštěvníků, zaplnil stadion do posledního místa, zvědavý na hudební produkci svých oblíbenců. „Nyní, dámy a pánové, poctěni svou zemí, vyznamenáni svou královnou a milováni zde v Americe, zde jsou The Beatles!" uvedl kapelu moderátor Ed Sullivan. V tu chvíli se spustil takový řev a jekot fanynek, že bylo jen málo vyvolených, kteří ten večer slyšeli, co The Beatles vlastně hráli. Událost vstoupila do dějin a dodnes se o tomto koncertú vypráví legendy. Tehdy ještě byla americká média plně na straně kapely, ale to se mělo změnit. Ovšem ještě předtím přišel z firmy požadavek, který po kapele vymáhal další album. Opět. Zdálo se, že už muzikanti melou z posledního.
|
