Dokáže Hudba Praha přežít i bez dlouholetého frontmana Michala Ambrože? Zatímco si Michal postavil kapelu, kam k původnímu názvu přidal i svoje jméno, jeho někdejší spoluhráči se snaží staré příznivce přesvědčit jako Hudba Praha Band, s nímž právě vydali desku „Barevný sny“. Tahle kapela je stejně legitimní jako Ambrožova parta, protože se rekrutuje z řady důležitých členů klasické éry Hudby Praha, potažmo ještě Jasné páky. Vede ji kytarista Vladimír Zatloukal, který po rozchodu s Ambrožem v létě 2015 oslovil i staré parťáky, svého bratra Bohumila, basistu Jiřího Jelínka, bubeníka Ludvíka Emana Kandla a obě někdejší zpěvačky Jarmilu Jamajku Koblicovou a Danielu Litvákovou Čelkovou. Z osazenstva, které doplnila dvojice nových členů, je jasné, že tradice Hudby Praha je zachována. Je to slyšet i z nové desky, která se pohybuje v přesných intencích staré tvorby.
Hudba Praha byla v osmdesátých letech jedna z nejvýraznějších kapel rockové scény. Řadila se někam mezi oficiální kulturu (jelikož kapele bylo povoleno vydávat desky) a undergroundovou scénu, v níž bylo místo pro punk, hospodský rock či ozvěny nové vlny. Když po revoluci oficiálně vydala hit „Máma táta“, její jméno skloňovala megapopulární Lucie a Wanastovi Vjecy přehrály další jejich hit „Pal vocuď“, byla Hudba Praha hvězdou. V roce 1996 ale kapela oficiálně ukončila činnost, což byl krok, jehož později litovala. Comeback, který se odehrál o tři roky později, už představil kapelu, odkud mizeli staří členové a nakonec byla oslabena i nemocí Michala Ambrože. Po jeho vyléčení se stalo nepředvídatelné, přišel definitivní rozkol. Frontmana, majícího chuť experimentovat s psychedelickou hudbou, opustili všichni členové, kteří se rozhodli pokračovat pod bezmála totožným názvem, ovšem bez svého principála. Ten byl pro kapelu důležitý, protože je podepsán pod řadou hitovek, ovšem zdá se, že to jde i bez něho.
„Barevný sny“ mají být pádným důkazem. Jsou nejčistší esencí klasické Hudby Praha, mají všechny poznávací znamení kapely, přestože Ambrožův charakteristický vokál nahrazuje trochu méně charismatický, ovšem pořád ještě dost silný zpěv novince Zdeňka Hnyka. Hudba, kterou kapela pro album nahrála, se dá jasně považovat za jejich typickou. Je to přítomností Zatloukalovy kytarové hry, který byla jedním z rysů Hudba Praha, ale i skladatelským rukopisem, který je hodně podobný Ambrožovu. Vedle nových skladeb zcela logicky fungují i dva starší kousky „Nech toho, nech toho“ a „Miláčku“, jejichž datum vzniku spadá do období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tedy do tvůrčí činnosti Jasné páky. Ba co více, tyto staré věci nejsou tahounem nové desky. Je to znamení toho, že lídři současné sestavy bratři Zatloukalové neztratili nic ze svého dávného umu.
Za největší hit se dá považovat singlovka „Někdo jde bytem“, typická věc, kterou si kapela otestovala při živých vystoupeních, má především nosný refrén a hřejivější atmosféru. Je uhlazenější, neční z ní tolik undergroundové nálady jako z úvodní „Padaj stropy minulosti“, „Lady Nana“ nebo „Uschlý kytky“, z nichž lze cítit poetiku pražských hospod osmdesátých let. V tomto prostředí byla Hudba Praha králem a z její tehdejší tvorby čerpaly hvězdy porevoluční rockové scény, ať už Lucie nebo Tři sestry. Přívětivější tvář desky nastavuje singlová „Někdo jde bytem“ a zejména skladby z druhé poloviny desky „Podzim“, „Lítám“ nebo „Zrzka (přece se točí)“, kde se ke slovu dostávají bluesovější a melancholičtější nálady. Vše je prodchnuto svébytnými texty („…podzim je stáří, tytam jsou dávný jara, vzpomínám potichu, co asi dělá moje stará… možná si medí, že už jí neseru, na mě to dolejhá většinou k večeru…“), mající daleko k sentimentálním náladám. Finálová titulní „Barevný sny“ se symbolicky vrací k naprostým kořenům Hudby Praha (Jasné páky), v nichž se dá najít i řada odkazů na minulost či mírné popíchnutí kolegů, v tomto případě Žlutýho psa. Použitím foukací harmoniky skladba dostává patřičnou jižanskou atmosféru, což ji rovněž spojuje se spřátelenou Hejmovou partou.
Deska „Barevný sny“ se dá považovat za comebackovou desku Hudby Praha, přestože je bez svého bývalého frontmana, na druhou stranu může být považována za debut. Pokud na ni budeme nahlížet jako na první album „nové“ kapely, je třeba zmínit vyspělost a skladatelskou obratnost, která z desky sálá. Pokud ji budeme posuzovat jako pokračovatele staré party, je jasné, že vedle klasických alb „Hudba Praha“, „Maelström“, „Maják“ či „Divoký srdce“, ostudu neudělá.
|
