V předjaří roku 1986 visela nad Diovou kapelou těžká otázka, zda se podaří nahradit tak důležitého člena, jakým byl kytarista Vivian Campbell, jehož principál bez pardonu vypoklonkoval během turné k desce „Sacred Heart“. Campbell pak nenechal na svém bývalém zaměstnavateli nit suchou a proto bylo jasné, že k nějakému návratu dojít rozhodně nemůže. V tu chvíli se na scéně objevil Craig Goldy, jenž se znal ze svého krátkého působení u Rough Cutt s Diovým klávesistou Claudem Schnellem, ač si v této kapele vlastně jen podali dveře ve chvíli, kdy Schnell odcházel k Diovi a Goldy nahrazoval původního kytaristu Rough Cutt Jakea E. Leeho, jenž mířil k Ozzymu Osbourneovi. Schnell si na Goldyho vzpomněl a nabídl jeho služby Diovi. Kytarista právě končil v kapele Guiffria, formaci bývalého klávesisty Angel a budoucí významné postavy klasické éry House Of Lords, a proto vstup do Dio pro něj byl požehnáním, protože jej zachránil od běžného zaměstnání. Jeho hra je ke slyšení v jedné skladbě, „Time To Burn“, už na živém EP „Intermission“, které vyšlo v červnu 1986.
Přestože „Intermission“ nakoukla do oficiální americké hitparády, měl Dio už oprávněné starosti o to, kam svou kapelu posunout, aby nezněla příliš archaicky v záplavě mladých kapel. Dio byl v podstatě staromilec. Ač byl upozorňován, že by svůj styl měl modernizovat, trval spíše na tradicích. Do „Sacred Heart“ vpustil trochu tehdejších vlivů (zejména losangeleské scény), čímž jeho soundu pozbyl části mysteriózního prvku, na další desce „Dream Evil“ se tohoto zcela nezbavil, ovšem otočil kormidlo spíše proti proudu času. Toto rozhodnutí však bylo dvousečné. Uspokojil tím spíše staré fanoušky, příznivce alba „Holy Diver“, kteří remcali nad přílišnou komerčností předchozích hitů typu „Hungry For Heaven“ (ano, částečně i „Rainbow In The Dark“), ale zbavil se možnosti najít fanoušky nové, což se nakonec odrazilo na komerčním dopadu „Dream Evil“.
Prodejní propad však nejde ruku v ruce s kvalitou alba. „Dream Evil“ ještě patří ke zlaté klasice Diovy tvorby, přestože v porovnání s „Holy Diver“, „The Last In Line“, či s alby Rainbow a Black Sabbath stejně jako „Sacred Heart“ trochu pokulhává. Minulé album stavělo spíše na hitových singlech, které doplňovaly méně výrazné skladby, „Dream Evil“ je sevřenější a zvukově trochu tvrdší. Schnellovy klávesy jsou zde stále hojně zastoupeny, ovšem nehrají už tak důležitou roli jako na „Sacred Heart“, větší prostor dostávají kytary. Goldy nebyl tak charismatickým hráčem jako Campbell, ale na albu odvedl skutečně dobrou práci. Jakoby se rval o pozornost hned od začátku alba, na kterém vytáhne ostrý riff v úvodní „Night People“, což je těžký kalibr, pocitově připomínající sabbathovskou „Die Young“. Otvírák má v sobě napjatou, místy až snovou atmosféru, která se táhne celým albem a vystupuje na povrch zejména v epicky laděných skladbách, patřících k nejlepšímu, co album nabízí.
Vrcholem je sedmiminutová dramatická suita „All The Fools Sailed Away“, skladba v nejlepších tradicích podobně laděných děl Rainbow. Diův hlas šplhá v výšinám, má v sobě patřičnou dávku teatrálnosti a Goldy, který je spoluautorem, vytahuje jedno z památných sól. Skladba je jeho nejdůležitějším kompozičním přínosem na Diova alba, přestože na „Dream Evil“ je podepsán pod osmi z devíti věcí. Kromě těchto „Night People“ a „All The Fools Sailed Away“ je velmi důležitá titulní skladba a „Naked In The Rain“, obě dotvářející temnější vyznění alba. Povedly se i typicky heavymetalové kousky „Sunset Superman“ či „Overlove“, a nakonec i pilotní singl „I Could Have Been A Dreamer“, přestože pokračuje v tradici komerčněji laděných věcí, ač kvalit „Rainbow In The Dark“ či „Hungry For Heaven“ nedosahuje. Působí na dramatičtějším a specifickou atmosférou oplývajícím albu spíše jako úlitba americkým fanouškům, kteří tvrdě jeli ve stadionovém pop metalu.
Ti „Dream Evil“ nepřijali. Dio měl ovšem velmi pevnou pozici v kontinentální západní Evropě, ve Skandinávii a zejména ve Velké Británii, kde díky působení u Rainbow a Black Sabbath měl stále status poloboha. Albem, které je zároveň posledním dílem, kde je na obalu vyobrazen maskot Murray, jako kdyby končily Diovy snahy dobýt tehdejší americký trh. Zároveň s tím končí i nejlepší a nejinspirativnější část jeho tvorby a přestože se Dio pokusil v dalších letech vstoupit do téže řeky nebo naopak podívat se na své tvůrčí možnosti z jiné stránky, je „Dream Evil“ symbolickým uzavřením kapitoly jeho kapely. I když v počátku, kdy tuhle partu formoval, tvrdil, že se jedná o kapelu stejně důležitých, vyrovnaných osobností, v dobách „Dream Evil“ byl už neomezeným vládcem. Tím se stal ve chvíli, kdy vyrazil dveře s Vivianem Campbellem. Od té doby se mu už málokdo pokoušel odporovat.
Tento fakt potvrdili věci budoucí - sestava se naprosto roztříštila. První z ní vypadl Craig Goldy, který se pak netajil tím, že angažmá u Dia pro něho znamenalo zklamání, protože nedostal tolik prostoru, kolik si představoval. Chtěl tuto epizodu využít jako odrazový můstek k sólové kariéře, která však pohořela. Po odchodu od Dia si založil projekt Craig Goldy`s Ritual, jeho jediné album „Hidden In Plain Sight“ vyšlo až v roce 1991 a v měnícím se klimatu rockové scény, zoufale ppropadlo. Goldyho odchod strhl lavinu personálních změn a nakonec zůstal Dio ve své kapele sám. Rozloučil se se starým parťákem Jimmym Bainem, jemuž začínala drogová závislost přerůstat přes hlavu, sbohem mu dal Vinny Appice a nakonec i Claude Schnell. Dio byl houževnatý chlápek, takže nějaké řeči o konci kapely vůbec nechtěl slyšet. Vydal se hledat nové muzikanty…
|
