Na konci osmdesátých let byla kapela Ronnieho Jamese Dia v podivném stavu. Ale dalo se ještě vůbec o nějaké kapele mluvit? Poté, co došlo k totálnímu rozkolu sestavy, která nahrála desku „Dream Evil“, zůstal Ronnie sám jako starý osamělý vlk. Byl stále v pozici, kdy si mohl vybírat ze zástupu ostřílených muzikantů, majících zájem stanout vedle jedné z největších rockových legend, jenže i on cítil, že doba fantaskní textů a epického hard n`heavy je pryč. Byl stále na MTV, ovšem už i z vysílání tohoto kanálu jej začali vytlačovat mladší umělci. Diovi táhlo na padesátku, ale stále měl v sobě dost entuziasmu postavit znovu partu, s níž chtěl minimálně navázat na úspěch prvních tří alb, když „Dream Evil“ po stránce komerční pohořelo.
Prvním, kdo tehdy na konci osmdesátých let opustil palubu, byl kytarista Craig Goldy, jehož Dio promptně nahradil mladým talentem Rowanem Robertsonem. Vydal se podobnou cestou jako Ozzy Osbourne, který v ten samý rok (1988) představil světu Zakka Wyldea. Ten byl stejně jako Robertson nepopsaným listem a nemohl se pyšnit nějakou významnou předchozí zkušeností. Rowana pro Ronnieho našla jeho žena Wendy Dio a na jeho osobě a mladické dravosti chtěl Dio postavit novou tvář kapely. Když začínala práce na albu, bylo však nutné řešit i další personální otázky. V roce 1989 totiž postupně ze sestavy zmizeli také ostatní členové, které principál postupně nahrazoval novými neokoukanými jmény. Přišel v podstatě neznámý basista Teddy Cook a klávesista Jens Johansson, branný předchozí léta jako opora švédského kytarového mága Yngwieho Malmsteena. Jako poslední se řešil bubenický post, protože Diovo lákání údajně nevyslyšel jeho někdejší spoluhráč z Rainbow Cozy Powell, který dal přednost angažmá u dalších Black Sabbath. Nakonec místo za bicí soupravou obsadil Simon Wright, kterému vadila příliš dlouhá pauza v domovských AC/DC, u kterých se motor kapely, kytarista Malcolm Young, zotavoval ze své alkoholové závislosti. Wright se u Dia zabydlel natolik, že ani nereagoval na volání z tábora AC/DC a s australskou legendou se v roce 1990 nadobro rozloučil.
K tvorbě páté desky „Lock Up The Wolves“ Dio přistoupil stejně jako k předchozím nahrávkám, přestože deska vznikala za pochodu, na pozadí personálních změn. Proto jsou jako spoluautoři uvedeni Vinny Appice u dvou skladeb a Jimmy Bain dokonce u čtyř. Oba se s Diem na tvorbě však podíleli pouze v době příprav, aby skladatelské otěže nakonec převzali noví členové. Jako zjevení působil zejména Rowan Robertson, jenž se ukázal být Diovi ve skladatelském procesu rovnocenným partnerem. I jeho hra je velkou devizou alba „Lock Up The Wolves“ a svého času se mluvilo o tom, že mladičký Robertson dokázal naservírovat takové riffy, o jakých se jeho předchůdci Goldymu ani nesnilo. Diův zvuk vedl tvrdším, heavymetalovějším směrem, což byl oproti hardrockovému (či dokonce hairmetalovému) Goldymu posun. I to si doba žádala, protože časy stadionových hymen končily a střídala je zemitost a tvrdší přírodnější výraz.
„Lock Up The Wolves“ odhodila někdejší nablýskanost starších hitů „Hungry For Heaven“, „Rainbow In The Dark“ nebo „Rock N`Roll Children“ a vsadila na zemitost a menší hitovost. Vsadila také na hodinovou délku, což se ukázalo jako největší slabina. V té době bylo sice zvykem tvořit takto dlouhá díla, opatřená velkolepou produkcí, ovšem Diovi se nepodařilo album napěchovat prvotřídním materiálem, což by se však stalo, kdyby byla stopáž zkrácena na délku běžnou u předchozích alb. Deska byla nahuštěna jedenácti, vesměs dlouhými skladby, v nichž došlo na ředění materiálu. Jestliže úvod v podobě „Wild One“ (slušná vypalovačka, ale nedosahující kvalit například „We Rock“) a „Born On The Sun“ splňuje ještě nejpřísnější kritéria, brzy jako kdyby docházelo k únavně materiálu. Poprvé se to projevilo v „Hey Angel“, což je jediná, opravdu slabá skladba z první poloviny alba, ale v neblahém trendu průměrnějších věcí byla první vlaštovkou. Je vklíněna mezi výtečný úvod a další velmi dobré skladby, ať už je to baladická „Between To Hearts“, obstojná „Night Music“ či v podstatě geniální epická titulní suita „Lock Up The Wolves“. Ale příchod druhé poloviny alba naznačuje, že slabších skladeb je na desce více. „Evil On Queen Street“ či „Walk On Water“ jsou průměrné kompozice, bez nichž by deska byla mnohem lepší nahrávkou, srovnatelnou s předchozími díly, protože věci z konce alba ukazují Diovu formu v lepším světle. „Twisted“ sice působí topornějším dojmem, ale finále v podobě svižné hitovky „Why Are They Watching Me“ (Robertsonovy kytarové laufy jsou kouzelné) a epické „My Eyes“, kapele vrací formu ze začátku alba.
Deska je opatřena výborným (dobovým) zvukem a produkcí, neboť Dio konečně poslechl rady okolí a vzdal se stoprocentního dohledu nad výrobou alba. To jistě prospělo, na producentskou židličku zasedl ostřílený Tony Platt, ovšem ani on nedokázal zcela vzdorovat Diově představě o megalomanském díle. Když album v květnu 1990 vyšlo, bylo jasné, že se děje ještě něco jiného. Turné se sice rozběhlo podle plánu, ovšem management kapely (pod dojmem, že z „Lock Up The Wolves“ nebude tak úspěšná deska jako „Holy Diver“ či „The Last In Line“) otevřel náruč už delší dobu očekávanému spojení Ronnieho s jeho někdejšími kolegy z Black Sabbath. Uprostřed turné se v Diově táboře zjevil basista Geezer Butler, sám tehdy také stojící mimo Black Sabbath, což otevřelo cestu ke spolupráci, jež byla v roce 1992 korunována albem „Dehumanizer“. V tu chvíli Dio byli na druhé koleji.
I když epizoda s Black Sabbath nevydržela a Ronnie se opět vrátil ke své kapele, sestava z „Lock Up The Wolves“ vzala za své. Není považována za nejsilnější, která kdy v Dio byla (prvenství si jednou pro vždy uzmulo složení z alb „The Last In Line“ a „Sacred Heart“), ale rozhodně se na ni dá nahlížet jako na velmi ambiciózní a instrumentálně skvělou. Velkou zásluhu na tom má bezpochyby Rowan Robertson. Ten po zklamání z toho, jak rychle skončila jeho rozjíždějící se kariéra, několik let strávil mimo hudební scénu, aby si na konci devadesátých let postavil se členy hairmetalové formace Odin heavymetalovou formaci DC4, s níž působí dodnes. Basista Teddy Cook nakrátko posílil losangeleské hardrockery Great White, kteří se však v té době nacházeli ve stavu klinické smrti a nakonec skončil s profesionální hudbou nadobro. O práci neměl nouzi bubeník Simon Wright, pro něhož sice byla cesta zpět do AC/DC uzavřena, ale začal hrát s jejich americkými epigony Rhino Bucket a zakrátko nastoupil do britských UFO. Jens Johansson zamířil do chladné švédské domoviny, kde na dlouhá léta spojil svůj osud s kapelou Stratovarius. Byl to docela smutný konec této party, protože Dio instrumentálně našlápnutou formaci vyměnil za nejisté angažmá u Black Sabbath. Pravděpodobně toho později litoval…
|
