V devadesátých letech byli Pissing Razors kladeni na roveň Pantery. Ve všeobecném nadšení z groove metalu, jaký předvedla Pantera na svých klasických dílech „Cowboys From Hell“, „Vulgar Display Of Power“ či „Far Beyond Driven“ se vyhlížely další kapely, které by fanoušky, bažící po betonově tvrdých riffech a drsném macho zpěvu, mohly uspokojit stejně jako parta bratří Abbottů. Jenže nic tak velkého nepřišlo. Pissing Razors byli kapelou, do níž se vkládali ambice. Neměli špatná alba. Zejména bezejmenná deska z roku 1998 by se s trochou dobré vůle dala považovat za klasiku groovemetalového žánru, ovšem do někdejšího novátorství a entuziasmu Pantery přece jen něco chybělo. Možná riffy Mata Lynche nebyly tak obhroublé a stylotvorné jako u Dimebaga Darrella, možná zpěvák Joe Rodriguez nebyl takový blázen jako Phil Anselmo. Z Pissing Razors se hvězda nakonec nestala…
Částečně proto, že se jim nikdy nepodařilo přijít s tak dobrou deskou, jako bylo "Pissing Razors", částečně proto, že další alba chrlili takřka nadzvukovou rychlostí, možná i z toho důvodu, že nedokázali udržet konstantní sestavu. Zmizel z ní i Rodriguez a jeho nástupci (každý se podílel jen na jedné desce) nebyli fanoušky vítáni úplně s otevřenou náručí. Nebylo se co divit, že to Pissing Razors po nepříliš dobře přijatém albu „Evolution“ v roce 2004 zabalili. A zdálo se, že napořád. Groove metal přestával být v kurzu, vyčerpal se stejně rychle, jako kdysi nabyl na síle, u mladších posluchačů jej nahradil nu-metal a posléze metalcore. Jenže Pissing Razors ukázali životaschopnost, když se deset let po rozpadu znovu dali dohromady, a dokonce se svými dvěma nejvýraznějšími členy, Matem Lynchem a Joem Rodriguezem. Nečekalyi se od nich velké věci, spíše dobře zvládnuté řemeslo. Vše ale trvalo dlouho…
Je otázka, zda novinka „Eulogy Death March“ nepřichází tak trochu s křížkem po funuse. Je až po okraj napěchována nejostřejším groovemetalovým materiálem, který měl opodstatnění v devadesátých letech. Takže co s ním teď, když se tento vývojový proud ukázal být slepou větví ve vývoji metalové hudby. Pissing Razors se snaží, seč mohou, ale na bezmála hodinové dílo jim nápady nestačí. Agrese a energie stříká na všechny strany, ale chybí jim byť jediná neotřelá, zapamatovatelná melodie. O těch hudba téhle kapely nikdy nebyla, ale čas oponou trhnul a doby, kdy stačil jen bohapustý (ač skvěle zahraný) nářez, jsou pryč. Pissing Razors si to neuvědomují a hrají podle pravidel druhé poloviny devadesátých let, stále čerpají ze starého thrashe, přihazují k tomu deathmetalovou tvrdost a hardcorovou nasranost. Ovšem ať dělají, co dělají, nejpřesvědčivěji zní v coververzi „Wasting Away“ od projektu Nailbomb Maxe Calavery, kam si pozvali hostujícího pěvce Steeva Esquivela ze Skinlab. To je na comebackovou desku trochu smutné zjištění…
Nové skladby jako kdyby byly pevně nalajnovány a kapela zapouzdřena v někdejším výrazu, kterého se nechce vzdát ani za zlaté prase. Zuby nehty se drží svého kopyta a nepomůže ani úvodní dvojkytarová masáž „In Spite Of My Scars“, v níž kousavé Lynchovy riffy doplňuje Dave Linsk z Overkill. Na začátku alba zní Pissing Razors velmi dobře, ovšem jen do chvíle, kdy další skladby opakují tytéž formule a deska začíná brzy nudit. Mírným vybočením (kromě coververze od Nailbomb) se může zdát „Result Of Virtue“ s deathmetalovým odérem, či „Nothing To Say“ s punkovým rytmem, který žene celou skladbu příjemně vpřed. Ani tyto skladby nejsou zázračné a nedokáží zakrýt rozpačitý dojem z alba. To je určeno zejména pamětníkům nejlepší éry kapely a skalním fanouškům, přestože i na ně bude bezmála hodinová stopáž desky docela oříškem.
Návrat Pissing Razors své opodstatnění má, kapela naživo (soudě podle videí na youtube) dokáže strhnout davy a napumpovat do nich pořádný příval energie, ovšem na studiové bázi jako kdyby fungovala jen na půl plynu. „Eulogy Death March“ není jejich nejhorším albem a kapela se vrací k tomu, co kdysi uměla nejlépe. Ovšem to už dnes nestačí.
|
