„Dejte nám všichni pokoj!“ To bylo ústřední motto šestého alba The Beatles „Rubber Soul“. Ještě v době, kdy kapela byla na turné po Severní Americe, kde se setkala se svým někdejším idolem Elvisem Presleyem, přišel požadavek na další desku. Lennon šílel. Toužil po klidu a proklínal producenta George Martina i manažera Briana Epsteina, kteří kapelu hnali do vysokých obrátek. The Beatles už měli dost škatulek i očekávání, jak by jejich další deska měla znít. Byli si vědomi své vlastní důležitosti a faktu, že si můžou dělat, co chtějí, ovšem stále byli svazováni smluvními podmínkami. „Chtěli jsme udělat naši malou revoltu a mít v hudbě mnohem více svobody,“ řekl při zpětném pohledu na rok 1965 Lennon. Kapela nemohla vystoupit z kolotoče, protože by ji nedodržení závazků zruinovalo finančně, ale mohla začít více experimentovat. Členové už nebyli těmi mladíky, kteří tvoří jednoduché hity plné bezstarostného rock n`rollu s jasným popovým akcentem. Komerce se kapele a zejména Lennonovi už zajídala. The Beatles toužili světu ukázat, že v nich je mnohem více…
Jestliže se na albu „Beatles For Sale“ odrazily americké zkušenosti, které vedly k částečnému příklonu k folku, na „Rubber Soul“ se tento trend v mnohém prohlubuje. The Beatles tentokrát strávili v Americe více času, zahráli si i Bobem Dylanem, v jehož rukopisu, jisté formě protestantství a politické angažovanosti se shlédl zejména Lennon, což byl fakt, jenž zásadně ovlivnil tuto desku. Kapela ji začala psát ihned po návratu zpoza oceánu, nabita novými zkušenostmi. Viděla, jak se v Americe začala vzmáhat nová hudební vlna hippies, jejichž tvorba i filozofie byla členům The Beatles blízká. Halucinogenní drogy, jasný symbol hippies, už zasáhl do života kapela výrazným způsobem. Bylo rozhodnuto, že se album nebude opírat ani o jednu coververzi, protože jejich význam The Beatles už dávno přerostli. „Od začátku bylo jasné, že tahle deska má představit nové, rostoucí The Beatles,“ uvedl k „Rubber Soul“ producent George Martin. „Poprvé se k desce přistupovalo jako uměleckému dílu,“ dodal. Přestože deska opět vznikala hekticky (možná ještě ve větším presu než předchozí desky), výsledek předložila kapela skutečně přesvědčivý.
„Rubber Soul“ je album pestré, variabilní a kašle na všechny předsudky, jak by mělo znít. The Beatles si na něm zachovávají vlastní tvář, rukopis Lennona a McCartneyho je stále poznatelný od úvodního tónu, ovšem okolní vlivy jej dělají tvárnější. Základ původních The Beatles je na desce stále slyšet, ale zároveň se hlásí o slovo i umělecký růst obou hlavních skladatelů, umocňovaný novými, psychedelickými zážitky, které v té době ještě Lennonovi a spol. více dávaly, než braly. Přestože úvodní „Drive My Car“ obsahuje melodie typické pro nejklasičtější The Beatles, i zde se McCartney, největší zastánce tradic kapely a hlavní autor skladby, ponořil více do experimentálnějších vod. Na energický refrén jsou roubovány harmonické postupy, které položily základ alternativnímu rocku následujících dekád. Mnohem dále v tomto ohledu jde Lennonova „Norwegian Wood (The Bird Has Flown)“, čarokrásný kousek úchvatné a hřejivé melodie, jímž nepokrytě proniká psychedelická nálada jako příslib toho, co mělo v příštích letech u The Beatles propuknout naplno. Díky tomu je „Norwegian Wood“ brána jako vrchol alba a jelikož se z ní nestal jeden z největších hitů kapely, může sloužit jako jedna ze zapomenutých perel diskografie.
V dalších skladbách se střetávají dva světy. Klasičtější McCartneyho, držící se tradic kapely a Lennonův experimentálnější, barvitější, utíkající z těsné škatulky. John přímo září v nervóznější „The Word“, kde svůj hlas natahuje do hysteričtějších poloh. Přidává i skvělou „Nowhere Man“ s medově klouzavou slokou a skvělými kytarovými vyhrávkami George Harrisona, či zadumanou „Girl“, obsahující jak řadu orientálních motivů, tak i stopy world music, což byla věc u The Beatles do té doby nevídaná. „Skladbu jsem napsal pro Yoko,“ řekl později Lennon, ovšem tento výrok se nezakládá na pravdě, protože svéráznou japonskou umělkyni a svou femme fatale potkal až o rok později. McCartney perlí v zasněné „Michelle“, jejíž sentimentální náladu umocňují až soulové vokály zbylých členů. Navrch přidává i klasičtěji znějící „You Won`t See Me“, což je spolu s „What Goes On“ Ringo Starra nejtypičtější příklad klasických The Beatles. Ti však už berou za své a to nejen širším využíváním dosud netradičních nástrojů (hammondky, indický sitár, tamburína či rumba koule), ale zejména přístupem k tvorbě samotné.
Na „Rubber Soul“ se lze dívat jako na další přelomové album v kariéře kapely, protože zde startuje umělecky nejsvobodnější a nejlepší část kariéry souboru. Přestože album po svém vydání nesklidilo pouze pozitivní recenze, mluvilo se dokonce i o úpadku a menší hitovosti, jeho kvality dokonale prověřil čas. Fakt, že The Beatles vystupovali z role hodných hochů, ukazuje i obal, na kterém kapela není navlečena do perfektně padnoucích sak, ale představuje se jako čtveřice vlasatých hudebníků, kterým není cizí civilní oblečení i rebelštější výraz. I název alba je vyveden ve zcela jiném duchu, klasické, uhlazené písmo nahradil psychedeličtější ráz, tolik symbolický pro halucinogenní povahu druhé poloviny šedesátých let. Hudební scéna se měnila a The Beatles byli u toho. Chtěli ukázat, že mohou být pořád průkopníky, kteří v hektickém čase dokáží pevně držet opratě.
Zatajovaným faktem zůstává, že v době „Rubber Soul“ se někdejší vnitřní nerozbornost začala drolit. Měly na tom podíl drogy, které členové The Beatles užívali, ale i umělecké ambice dvou kohoutů na jednom smetišti. Lennon si najednou nerozuměl s McCartneyem, který zastával pragmatičtější přístup k věci a chtěl z The Beatles stále vyvíjet největší kapelu na světě. Pro Lennona i George Harrisona byly důležitější umělecké ambice. Byl to Harrison, který se stal hromosvodem, jelikož mu McCartney vyčítal jeho přístup i kompoziční styl. Vše bylo ještě v udržitelných mezích a touha piplat své vlastní dítě převládala nad osobními spory.
|
