Situace u Black Sabbath byla na začátku devadesátých let velmi zmatená. Přestože se britská legenda představila v roce 1991 albem „Tyr“, které nazpíval Tony Martin, už během turné k této desce bylo jasné, že se schyluje ke změnám. Mluvilo se o tom, že by do řad kapely měl znovu nastoupit Ozzy Osbourne, který však prožíval jeden z největších vrcholů sólové kariéry, když měl vysoko v žebříčcích slavné album „No More Tears“. Management Black Sabbath byl naopak neklidný z toho, že prodejní čísla alb s Tonym Martinem jsou jen zlomkem kasovních trháků minulosti. Hlavním organizátorem revoluce v sestavě byl basista Geezer Butler, který znovu projevil po letech zájem stát se členem kapely, ovšem s tím, že se vrátí buď Ozzy nebo Ronnie James Dio. U druhého jmenovaného padla tato myšlenka na úrodnou půdu. Sám se zabýval otázkou budoucnosti, jelikož jeho poslední deska „Lock Up The Wolves“ sklidila spíše negativní ohlas a nabídku managementu Black Sabbath využil. Výsledkem bylo album „Dehumanizer“, které však nesplnilo očekávání a komerční dopad této spolupráce se ukázal být spíše průměrný.
V řadách Black Sabbath odjel Dio v roce 1992 turné, jehož vrcholem měl být koncert v kalifornské Costa Mesa, kde se Ozzy Osbourne rozhodl opulentně ukončit svou hudební kariéru. Black Sabbath měli být u toho a zahrát svůj set před jeho sólovým výstupem. To Dia rozpálilo do běla. „Nebudu podporovat toho šaška,“ řekl na adresu svého předchůdce u Black Sabbath, jemuž se řadu let vysmíval. „To, že se kapela rozhodla zahrát před Ozzym, pro mě znamenalo konec projektu. Mám svou hrdost,“ přiznal Dio po letech a své tehdejší krátkodobé působení v Black Sabbath ukončil vystoupením v kalifornském Oaklandu 13. listopadu 1992, den předtím, než mělo dojít ke koncertu s Ozzym. Tam Dia zastoupil nečekaně Rob Halford z Judas Priest a o budoucnosti, jak Black Sabbath, tak Dia, bylo rozhodnuto. Spolu už fungovat nemohli. Dio udělal logický krok a vrátil se k vlastní kapele, přestože to slibovalo komerčně méně zajímavější projekt, než pokračování s Black Sabbath.
Z Black Sabbath vytáhl i člena původních Dio, bubeníka Vinnyho Appice, což vytvořilo základ pro novou sestavu. Ta byla opět jiná, než na jakou byli fanoušci zvyklí, protože kromě Appice Dio neoslovil žádného ze svých někdejších spoluhráčů. Po jeho boku se objevil málo známý kytarista Tracy G., který pár let předtím hrál s Appicem v kapele WWIII (World War III), kde se potkal i s někdejším Diovým basistou Jimmym Bainem, který k reunionu kapely přizván nebyl. Toto místo zaujal Jeff Pilson, jenž po rozpadu Dokken a krachu vlastního projektu War & Peace byl na volné noze. Neobsazené naopak zůstalo místo klávesisty, což plně koresponduje se směrem, kterým Dio chtěl kapelu v dalších letech vést. Byla devadesátá léta a nic se nezdálo tak přežité, jako hity minulé dekády. Dio si toho byl plně vědom, jelikož sledoval trendy, které se valily scénou a ještě v barvách Black Sabbath měl za sebou koncerty společně s hladovými žraloky Testament, Prong či Exodus. Navíc zde bylo album „Dehumanizer“, které pomáhal vytvořit a které bylo jeho suverénně nejtvrdším dílem.
„Strange Highways“ jde (co se týče tvrdosti a obsažené temnoty) ještě dál než „Dehumanizer“. Dio jeho prostřednictvím míří více do hájemství doom metalu a tvoří protiól lehkonohým hitům minulosti. Byl to úmysl nebo momentální rozpoložení? Ronnie vždycky tvrdil, že každá jeho deska je aktuálním výtryskem tvůrčí svobody, ovšem na „Strange Highways“ se ukázalo, že vnější vlivy mají v jeho tvorbě také svůj podíl. Deska je naprosto nehitová, působí jako kus tvrdého monolitu, na rozdíl od „Dehumanizer“ jí však chybí jasné vrcholy. Přesun k průměrnějšímu materiálu, který naznačila „Lock Up The Wolves“, se ukazuje ještě markantněji. Jakoby Ronniemu docházely nápady, jimiž hýřil v předchozí dekádě, jakoby mu neslušela tvrdší poloha, které přizpůsoboval svůj hlas. Ten byl stále dost silný, ale zpěvák jej tlačil směrem k syrovosti a urputnosti. Doba slavičích výkonů v klasikách „Catch The Rainbow“ nebo „Holy Diver“ se stávala minulostí.
Pravděpodobně největším problémem desky je fakt, že nemá ani jeden silný záchytný bod. Skladby se pohybují na hraně lehkého nadprůměru, tvrdost je stavěna nad nápaditost a aranžerskou pestrost. O svých kvalitách nepřesvědčuje ani Tracy G, jenž sice sází úderné riffy a velmi slušná sóla, ovšem jeho výkon pokulhává za hrou předchůdců Viviana Campbella a Rowana Robertsona. Dokáže rozproudit úvodní „Jesus, Mary & The Holy Ghost“, ovšem jeho hra postrádá epičtější složku a mystický opar, jenž byl vždy pro Diova alba nutností. Vše je jakoby tesáno z jednoho kamene a ani hra na majestátnější opus v titulní „Strange Highways“ a „Give Her The Sun“ nevyznívá nijak kolosálně. Povedlo se udělat několik lepších věcí (například „Blood From A Stone“ či „Bring Down The Rain“), ale i ty se nakonec rozmělní v celkovém vyznění. Album obsahuje až příliš šedých kompozic - „Hollywood Black“ (ta údajně vypadla ještě z nahrávacího procesu „Dehumanizer“), „Pain“ či až hardcorově uřvanou „Here`s To You“, na to, aby mohlo být považováno za excelentní kousek.
Fanoušci album nepřijali. Vadil odklon od fantasy témat, vadil zbytečně tvrdý zvuk, vadila i absence velkých hitů. Našlo se sice pár těch, kteří tvrdili, že „Strange Highways“ dokázala Dia přenést do devadesátých let, ale většina se shodovala na tom, že Ronnieho tvůrčí studnice vysychala. Poprvé od nástupu do Rainbow se mluvilo tom, že Diův hlas je ke slyšení na průměrném albu. Nejdůležitější na „Strange Highways“ je tak fakt, že po nešťastné epizodě s Black Sabbath dokázalo znovu Diovu kapelu vrátit do povědomí, i když se rozhodně nejednalo o masovou záležitost jako před pár lety.
|
