Po „Strange Highways“ a hlavně „Angry Machines“ bylo nutné přehodnocovat. Obě desky sice zapadly do kontextu doby devadesátých let, ovšem díru do světa neudělaly, jelikož Dio pro ně připravil (hlavně v případě druhé jmenované) pouze průměrný materiál, který vadil mnohem více než moderně pojatý, alternativně metalový zvuk. Největší díl viny padl na kytaristu Tracyho G, který proto musel kapelu opustit. Vrhl se na sólovou dráhu, která jej z velkých pódií odvedla do klubů a hospod. Postupem let, kdy vydával průměrná alba, znovu koketující s alternativním metalem, se konečně našel v bluesovější poloze, o čemž svědčí i skvělá loňská deska projektu BlueDahlia, ve kterém Tracy spojil síly se zpěvákem Paulem Shortinem (Rough Cutt, King Kobra). Ale zpět na konec devadesátých let. Doba tehdy přála comebackům, ze scény postupně mizel grunge i alternativní podoba rocku a metalu a zájem o klasický hard rock a heavy metal byl znovu rázem větší. Toho využívali staří pardálové, vracející se po minulých experimentech ke kořenům. Dio u toho nemohl chybět a proto bylo nutné přitáhnout do party někdejší kumpány, s nimiž zažil světlejší chvilky.
Ze sestavy „Angry Machines“ nezbyl kámen na kameni a spolu se staronovým osazenstvem (Craig Goldy, Jimmy Bain, Simon Wright) zahájil Dio plavbu proti proudu času, která měla především usmířit staré fanoušky. Rázem zmizely texty popisující kritickýma očima realitu současného světa a znovu se zamířilo do fantasy hájů, kde se to hemží draky a dalšími nadlidskými bytostmi. Tohle byla parketa, v níž chtěli fanoušci Ronnieho slyšet. Otázka ale byla, zda se mu podaří navázat na dávno přetrženou nit. Bylo to složité, časy „Holy Diver“ a „The Last In Line“ byly nenávratně pryč a každý zná přísloví o vstupování do stejné řeky. Vize při natáčení alba „Magica“ byla však jasná. Bylo naprosto nezbytné vytvořit co nejklasičtější a nejtypičtější album, protože další „Angry Machines“ (ač Dio stále tvrdil, jak si za ním stojí) by neprošlo. Bylo jasné, že návrat k formě „Holy Diver“ je holou utopií, protože po bezmála dvaceti letech už nebylo možné přijít se stejně exkluzivním materiálem. Proto někdejší entuziasmus nahradil velikášský projekt, který nakonec drtivá fanoušků přijala s otevřenou náručí.
„Magica je sága o podsvětí, které napadly temné síly, jež svou zlou energií dokáží nechat vypařit lidi,“ popisoval myšlenku koncepčního alba Dio. „Zachránci jsou Eriel a Challis, kteří musí přinést kouzlo z posvátné knihy Magica, čímž porazí nepřítele. Konec jsem ale nechal otevřený, protože zlo stále existuje a ne vždycky vítězí dobro. To je univerzální rovnováha,“ dodal zpěvák. Byl to příběh, na který jeho fanoušci slyšeli. „Magica“ je proto nejsevřenější a konceptuálně nejdotaženější deskou, o níž lze s odstupem let říct, že zachránila Diovi kariéru. Dobrým tahem se jevilo znovuangažování kytaristy Craiga Goldyho, jehož fanoušci v osmdesátých letech sice nikdy zcela nepřijali jako náhradu za Viviana Campbella, ale zde svou roli splnil na výbornou. Byl to právě Goldy, kdo byl Diovi oporou ve skladatelském procesu a celé album „Magica“ vzniklo v jejich společné autorské dílně. Navíc jeho sóla, jimiž je album doslova prošpikované. působí velmi svěžím dojmem, jenž byl po hustých rifforámech „Strange Highways“ a „Angry Machines“ pro fanoušky vítanou změnou.
Deska má čtrnáct položek, ale stojí pouze na devíti skladbách z celého konceptu. Ty znamenají velmi vysoký nadprůměr v Diově pozdní tvorbě a místy se dotýkají i nejlepších časů celé jeho sólové kariéry. Přestože začátek dvou inter „Discovery“ a „Magica Theme“ působí natahovaně, stejně jako „úvodní“ skladba „Lord Of The Lost Day“, nepředstavující bůhví jak silný otvírák, poté se začíná rozehrávat skutečně úchvatná a strhující jízda srdcem alba, v němž kapela sází jednu výtečnou skladbu za druhou. Nemá sice k dispozici popmetalové hity z minulosti, ale ty výborně suplují živelné kousky „Fever Dreams“, „Turn To Stone“ a „Feed My Head“, ukazující silnou formu, v níž se kapela nacházela. Precizně mezi ně pasuje i sabbathovskými doommetalovými tempy zatěžkaná „Eriel“, opatřená dramatickými, skoro až symfonicky znějící vsuvkami, jež odkazují až někam k albu „Rising“ od Rainbow. Vrchol desky přijde poté, co kapela nasadí čarokrásnou hymnu „Challis“ s jedním z nejlepších refrénů za celou Diovu sólovou dráhu. Výborným dílem je také lehce se rozjíždějící, následně výtečně vygradovaná balada „As Long As It`s Not About Love“, kde je až hmatatelně cítit houstnoucí atmosféra, do níž kytara pomalu přikládá těžší a těžší riffy.
Lehké zaškobrtnutí představuje „Losing My Insanity“, kde nepatřičným způsobem působí úvodní rozverná, středověká kytara a celá věc pak vyzní mírně rozháraným dojmem, ale přece jen na ní lze nahlížet jako na tu, která má připravit velké finále. To je představováno epickou „Otherworld“, symbolizující nepříliš pohádkové schéma „Magicy“ a je vyvrcholením celého příběhu. Ten ale nakonec končí v rozporuplných kouscích jako je opakování „Magica Theme“ v trochu jiné verzi než na začátku alba a fragment skladby „Lord Of The Lost Day“, jenž už je víceméně zbytečný. Ovšem ne tolik, jako osmnáctiminutový Diův proslov „The Magica Story“, v němž popisuje celý příběh alba, ovšem ve výsledku se jedná o naprosto nepotřebnou položku. Jen si vzpomeňme, kolik škody podobně laděné nápady udělaly na albech Manowar…
Nebýt toho, mohla by "Magica" konkurovat albům z osmdesátých let. Takto zůstává lehce za nimi. Bylo to však důležité dílo. Napravilo škody, napáchané předchozím počinem a fanoušky ubezpečilo v tom, že Dio má stále ještě co říct. Bohužel znovu došlo k personálním třenicím a po absolvování turné Ronnieho opustil Craig Goldy. Muž, kterému lze k dobru přičíst výborný dopad „Magicy“. I když se chtěl spolu s Diem k tomuto konceptu vrátit a velmi vážně se mluvilo o natočení počinu „Magica II“, nemilosrdný osud vše rozmetal na prach…
|
