V roce 2004 byl Dio plný nadějí a entuziasmu. Přestože jeho poslední alba se kvalitou ani komerčním úspěchem nerovnala nejlepším věcem, dosáhl postavení legendy „na kterou se nesahá“, Poklony mu sekali mladí umělci z tehdejší heavymetalové vlny, pro něž byl takřka bohem. Sám odmítal žít z podstaty, ač recenze z celého světa na poslední album „Killing The Dragon“ nebyly úplně jednoznačné a pochvalné. Mluvilo se o vykrádání sama sebe, o otřepaných textových motivech i o neinvenční hudební složce. Řada výtek byla opodstatněná, Ronnie rezignoval na jakýkoliv posun. Poslední (a za celou kariéru vlastně jediný) na albu „Angry Machines“ se mu krutě vymstil a poukázal na fakt, že Dio nepatří mezi ty, kteří by bez ztráty kytičky dokázali experimentovat a uspět s odlišným hudebním výrazem. Ševče, drž se svého kopyta, říká se… Platilo to i pro Dia, ač na úkor nových, vzrušujících zážitků.
Na desáté sólové studiovce „Master Of The Moon“ to platí beze zbytku. Přestože album je v podstatě dvojče „KIlling The Dragon“, působí o poznání unaveněji, má méně stěžejních nápadů a navrátilec Craig Goldy se nenachází ve své nejlepší hodince. Jeho styl hry je o poznání méně invenční než na „Magice“ i než práce dřívějšího náhradníka Douga Aldriche na „Killing The Dragon“. Ani skladatelsky se Goldy příliš nevytáhl a „Master Of The Moon“ navždy zůstane nejslabší jeho spoluprací s Diem. Po úderném a svižném otvíráku „One More For The Road“ se kapela začne potácet v jakési nemohoucnosti a nedokáže vytvořit nové struhující dílo. Epicky rozmáchlá titulní „Master Of The Moon“ je pádným důkazem. Docházejí v ní nápady a energie a ani rozvláčné tempo neabsorbuje doommetalovější náladu, což by v tomto případě byl rozhodně plus.
V podobném módu pokračují i další skladby, převalující se líně v pomalejším či nanejvýše středním tempu. Konkrétně „End Of The World“, „The Man Who Would Be King“ či „The Eyes“ ještě zachraňuje stále výtečný Diův hlas, ač i na něm už je znát, že i ten stárne. V polovině alba, když začíná být nuda tak silná, že se posluchači klíží oči, přijde Dio přece jen se silnější kompozicí „Living The Lie“, vlévající krev do žil. Kapela má najednou v sobě dostatek energie, aby dokázala posluchače vyburcovat z letargie, ovšem je to jen krátkodobá záležitost. Přestože následující „I Am“ a „Death By Love“ ještě splňují standard, a i když se znovu ukazuje, že je Dio s invencí opět na štíru, ale alespoň skladbám dává emergii a zajímavé melodické linky. Finále „In Dreams“ je ale pád do nejhlubší propasti kompoziční neobratnosti. Kde jsou libozvučné melodie, kde jsou uhrančivá kytarová sóla, kde je magická atmosféra, která je pro podobný typ věci nezbytná… Vše jako kdyby působilo rezignovaně a prázdně…
Albu neprospívá suchý zvuk, což nejvíce odnesly bicí Simona Wrighta i kytara Craiga Goldyho, vyznívající až moc naturalisticky a postrádající špetku potřebného patosu. I to byl důvod, proč „Master Of The Moon“ znamenala spíše zklamání, i když po komerční stránce vykazovala stabilní čísla Diových alb v novém tisíciletí. Větší jistotu kapela představovala na živých vystoupeních, na nichž hýřila energií, ač bylo jasné, že ovací se dostává především starým skladbám a na novější kompozice reagují fanoušci spíše vlažně. Je to znát i z toho, že kapela v roce 2006 vypustila na trh živé album „Holy Diver Live“, které ukázalo velký rozdíl mezi klasickými a novějšími věcmi. Na něm se po Diově boku představil basista Rudy Sarzo (Quiet Riot, ex-Ozzy Osbourne Whitesnake, později Blue Öyster Cult), který nahradil Jeffa Pilsona, jenž po nahrání alba „Master Of The Moon“ musel Dia opustit, aby dostál smluvním závazkům ve Foreigner, s nimiž působí dodnes. Sestava Craig Goldy, Rudy Sarzo, klávesista Scott Warren a bubeník Simon Wright, byla ta, která to po Diově boku dotáhla až do konce.
Ačkoliv se uvádí, že konec kapely Dio přišel až s Ronnieho smrtí v roce 2010, skutečnost je taková, že už v roce 2007 byly aktivity utlumeny na minimum. Dio znovu nalezl společnou řeč s někdejšími parťáky z Black Sabbath Tonym Iommim a Geezerem Butlerem a podílel se na reprezentativní kompilaci „The Dio Years“, rekapitulující období, v němž stál v čele této britské legendy. Kolekce „The Dio Years“ položila základ budoucí spolupráci, kvůli níž Dio odsunul svou kapelu znovu na druhou kolej, vědom si toho, že po boku Iommiho a Butlera, které doplňoval bubeník Vinny Appice, může ještě jednou psát dějiny. Deska „The Devil You Know“, vydaná pod hlavičkou Heaven And Hell, však zůstala za očekáváním a nemohla se rovnat „Dehumanizer“ z roku 1992 a už vůbec ne klasické dvojici „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“ z počátku osmdesátých let.
Dio plánoval návrat k albu „Magica“ z roku 2000 a společně s kytaristou Craigem Goldym i svým bývalým spoluhráčem Dougem Aldrichem zahájil přípravy na pokračování tohoto projektu, ovšem službu mu vypovědělo zdraví. Z této epizody zůstala jen skladba „Electra“, která se ještě za jeho života objevila na kompilačním boxu „Tournado“. Vytvořil ji v době, kdy Heaven And Hell kvůli Iommiho operaci ruky museli vyhlásit dočasnou pauzu, ale ke společnému hraní se ještě vrátili. „Koncerty, kdy vystupovali jako Heaven And Hell, byly ty nejlepší, co Ronnie zažil,“ řekla po Diově smrti jeho manželka Wendy Dio, „posledním turné jako kdyby stihl uzavřít cyklus celého života.“ Konec přišel nečekaně, v listopadu 2009 byla Diovi diagnostikována rakovina žaludku. Přestože následná léčba dávala naděje na uzdravení a Ronnie byl krůček k tomu, aby mohl prohlásit, že je zdravý, ukázala nemoc svou nevypočitatelnou a zrádnou tvář. Jaro 2010 Dio trávil v houstonské nemocnici Texas Medical Center, kde 16. května vydechl naposledy. V tu chvíli svět ztratil jednoho z největších zpěváků rockové historie.
Jeho smrt jako kdyby hodila na celou scénu černý háv smutku. Poté, co opustil svou tělesnou schránku, došel řadě lidí jeho skutečný význam a přínos. I kolegové, kteří se na jeho alba z posledních dívali skrz prsty, se najednou předháněli ve snášení superlativů na jeho vztyčeného paroháče, vznikala řada tributních alb, byla po něm pojmenována velká scéna na tuzemském Masters Of Rock. Ronniemu se dostalo mnoha poct jako málokterému zemřelému rockovému hudebníkovi. Za vše mluví hologram, který byl spuštěn před několika lety a s nímž se kapela jeho pohrobků (Goldy, Wright, Warren, basista Bjorn Englen a zpěvák Andrew Freeman) Dio Disciples vypravila na turné. Nemohl však nahradit pravou identitu výjimečného zpěváka, který by se letos v létě dožil osmdesátky. Osud mu takový věk nedopřál, ale na oplátku mu do vínku nadělil výjimečnou kariéru a stále přetrvávající a neutuchající vliv.
|
