„Křesťanství zanikne. Scvrkne se a zmizí. Nemusím o tom diskutovat; mám pravdu a jednou se to potvrdí. Jsme teď populárnější než Ježíš. Nevím, kdo se odporoučí první - jestli rokenrol, anebo křesťanství,“ řekl 4. března 1966 John Lennon v rozhovoru pro londýnský večerník Evening Standart. V červenci tuto stať přetiskl americký časopis Datebook pod názvem „Jsme teď populárnější než Ježíš“ a byl z toho celosvětový poprask. Do té doby se nikdo nedovolil tímto způsobem vyjádřit o největším světovém náboženství, jenže Lennon byl rebel. Možná si neuvědomoval následky, které jeho výrok mohl vyprovokovat. Zatímco mladé fanoušky, neuznávající tradiční poválečné hodnoty, hnal do náruče kapely jako stádo poslušných ovcí, oficiální úřady zahájily proti kapele tažení, které se v puritánské a už tehdy úzkoprsé Americe dostalo takřka do fáze honu na čarodějnice. Kapela za oceánem zažívala skutečnou megapopularitu, byla jí nakloněna média, organizátoři koncertů a vydavatelské společnosti jim šli na ruku, ovšem to všechno mělo skončit. Nemluvíme o přízni fanoušků, kterou nemohl podobný výrok zničit (spíše naopak), ale o přístupu oficiálních míst ke kapele.
V Americe bylo zakázáno prodávat alba kapely, náboženství fanatici šli ještě dál, když je začali demonstrativně pálit. Domovská Anglie celou věc brala s nadhledem, jeden z farářů kontroval svým prohlášením („Možná jsou dnes The Beatles populárnější než Ježíš. Ale naše show trvá podstatně déle.“), ale i zde se kapela dostávala do problémů. Na starý kontinent dolehla hysterie zpoza oceánu, do níž se zapojili členové nechvalně proslulé organizace Ku-Klux-Klan, kteří začali vyhrožovat kapele i jejím fanouškům smrtí. Management kapely bil na poplach, protože začínalo docházet k rušení koncertů (hlavně v USA) a desky nesměly filiálky po celém světě prodávat, The Beatles stav věci příliš neznepokojoval. Při zpětném pohledu jim Lennonův výrok neublížil, získali tím ještě větší uměleckou svobodu, kterou naznačili při tvorbě alba „Rubber Soul“. Zejména Lennon pociťoval volnost, o kterou přišel v kanceláři Briana Epsteina, když se před pár lety s tehdy zcela neznámou partou vracel z Hamburku.
Kapela nechtěla pracovat v londýnském studiu Abbey Road, které se jim zdálo zastaralé, ani s producentem Georgem Martinem. Očividně se stavěla proti starým pořádkům a chtěla využít Swax Studio v americkém Memphisu a služeb producenta Jima Stewarta, jehož horlivým zastáncem byl George Harrison. Zakročit musel Brian Epstein, který prosadil londýnské nahrávání i Martina na producentské stoličce, snad výměnou za to, že kapele nechá při tvorbě alba volnou ruku. Díky tomu zní „Revolver“ jako další stupeň v objevování psychedelického rocku, do jehož hájemtsví opatrně nakoukla „Rubber Soul“. Na „Revolver“ už byly na minimum potlačeny i folkové motivy, známé z druhé vývojové fáze kapely (zejména z alb „Beatles For Sale“ a „Help!“) a sound se začal posouvat ke komplikovanějším kompozicím, které už byly všechno jiné než prvoplánové hity. A jestliže na „Rubber Soul“ začala kapela využívat netradičních hudebních nástrojů, na „Revolver“ jde v tomto ohledu ještě mnohem dál. Model dvou kytar, baskytary a bicí byl definitivně opuštěn.
George Harrison se plně položil do objevování nových nástrojů, zejména typických pro orientální a asijskou lidovou hudbu, ať už to byl znovu indický sitár nebo tampura, které využil ve skladbě „Love You To“, kompozici natolik odvážné, že řadě starých fanoušků The Beatles způsobila dýchací potíže. Podobně jako Lennonova závěrečná kakofonie „Tomorrow Never Knows“, ukazující, že kapela má už naprosto jiné ambice než tvořit hity, které se od ní čekají. Ty se na „Revolver“ našly také, ovšem jejich forma i výraz už byly jiné, než v začátcích. Jako kdyby The Beatles začali popírat vlastní kořeny, od nichž se vzdalovali už od desky „A Hard Day`s Night“, ale na tomto albu zašli ještě mnohem dál. Možná proto je atmosféra desky velmi uvolněná a pestrá, až se dá mluvit o jakési roztříštěnosti. „Revolver“ nedrží pohromadě jako jednotná hmota, i když výsledek je znovu velice přesvědčivý a znamená další velmi důležitý milník ve vývoji kapely, jakýsi poslední předstupeň před nejinspirativnějším a nejkreativnějším období.
Hitovou stránku držel nad hladinou zejména Paul McCartney. Na jeho vrub připadá úžasná „Elenaor Rigby“ se skvělou, nostalgicky rozrušenou atmosférou, „Here, There And Everywhere“, disponující takřka svátečně vánoční atmosférou i rockovější kousek „Good Day Sunshine“, která se dá brát jako krok k prvotnímu hard rocku konce šedesátých let. Dalším velmi hitovým kouskem, hraničící se zábavovou taškařicí, je kabaretní „Yellow Submarine“, velká chvilka pro bubeníka Ringo Starra, přebírajícího otěže sólového zpěvu. Lennon stojí rozkročený mezi svou klasickou polohou (I`m Only Sleeping“, „And Your Bird Can Sing“) a mezi experimentální tváří („Tomorrow Never Knows“, „Doctor Robert“), stejně jako Harrison, který se začal projevovat jako největší hudební vizionář. Přispěl jak „Love You To“, načichlou asijskými hudebními výlety, ale i klavírem a klávesami zdobenou „I Want To Tell You“. Jeho nejvýraznějším příspěvkem je úvodní „Taxman“, energická rocková věc, předznamenávající, co se na scéně stane v příštích letech.
Následné turné zavedlo The Beatles (jak už bylo zvykem) do různých koutů planety, ovšem v jednom výjimečné bylo. Zůstalo posledním podnikem svého druhu, který The Beatles podnikli v Americe. Tam stále čelili útokům ze strany médií a křesťanské organizace Bible Belt ohledně Lennonova výroku a proto bylo rozhodnuto dočasně koncertní aktivity ve Spojených státech zastavit. Kdo z diváků, kteří 29. srpna 1966 přišli na vystoupení v sanfranciském Candlestick Parku, tušil, že hudební idoly vidí na americké půdě naposledy…
|
