Po smrti manažera Briana Epsteina jako kdyby na celou kapelu padla deprese a členy opouštěla chuť do společné tvorby. Nepotřebovali nového manažera, potřebovali vůdčí osobnost, která by dokázala kočírovat jejich přebubřelá ega, dokázala si poradit s Harrisonovou nezúčastněností a uměla přimět Lennona, aby hlavní část své energie věnoval kapele. Do takové role se pasoval Paul McCartney, ale narážel na nedostatek respektu, neboť s jeho novou funkcí se zejména Lennon nehodlal smířit. Tento okamžik se stal rozhodujícím a pomalu směřoval k neodvratnému rozpadu. Jako rozbuška ve sporu mezi oběma lídry zapůsobil fakt, že si John začal na zkoušky i natáčení nových skladeb vodit milenku Yoko Ono, což McCartney nemohl zkousnout. Lennon toho nedbal a dokonce si vymínil, že Yoko bude na dalším albu The Beatles zpívat. McCartney vyskakoval jako čert, ale nakonec s tím nemohl nic udělat. Zejména poté, co oba milenci vydal podivné album „Unlinished Music No. 1: Two Virgines“ na jehož obalu se objevili nazí. A konzervativní fanoušci najednou lomili rukama.

Lennon se rozváděl se Cynthií, s níž měl syna Juliana. Jeho žena zpěváka našla v domě s Yoko Ono, jak se oddávají drogovým i milostným dýchánkům, což se John nepokoušel žádným způsobem skrývat. Navíc byla dvojice v té době závislá na heroinu, z jehož osidel se však už snažila uniknout pomocí metadonu, ovšem Lennon dál ve velkém užíval LSD a kouřil hašiš, což rovněž brzdilo práci na další desce a znemožňovalo jeho racionální fungování. Základy alba začaly vznikat ještě v době, kdy kapela jezdila na setkání s Maharašim, kde se kromě občasného skládání oddávala i transcendentální meditaci. Nápady, vzniklé v této neobvyklé atmosféře v indickém centru ve městě Rišikéš, ale The Beatles dokončovali v domácím studiu George Harrisona v anglickém Esheru. Prožité zkušenosti s Maharišim (i když skončily rozporem) nechaly na albu stopy v podobě netradičněji laděných harmonií, ovšem celá deska už takřka opustila psychedelický ráz. Působila, jako kdyby kapela vystřízlivěla z dlouhého tripu a rozhodla se naservírovat jednodušší a čistější hudbu, na níž za poslední roky rezignovala.

Nahrávání trvalo na poměry The Beatles velmi dlouho. Když bylo oznámeno, že nadcházející deska bude vydána ve formátu dvojalba, fanoušci prodlení pochopili. 22. listopadu 1968 album přistálo v obchodech. Na první pohled působilo velmi nenápadně, po pestrobarevných ztřeštěných obalech „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“ a „Magical Mystery Tour“ byla sněhobílá obálka s nápisem „The Beatles“ jako pěst na oko. Bylo jasné, že se udála změna. Taková, která odstartovala poslední éru The Beatles. Fázi, v níž každý z členů si hraje na vlastním písečku a původní duch kapely, tolik zdůrazňovaný přátelstvím mezi celou čtveřicí, zcela vyprchal. Je nepopiratelné, že se zejména z Lennona a McCartneyho, ale i Harrisona (a nakonec i Starra) stali skvělí muzikanti a skladatelé, ale nadšení pro společnou věc bylo pryč. Album „The Beatles“, zvané jako „White Album“, to dokládá jako žádné jiné. Svou skladatelskou vytříbeností, náloží skvělých skladeb, ale také tím, že působí roztříštěně (nebo chcete-li velmi pestře), vesměs jako sólové výlety jednotlivých členů, čímž jsou kořeny The Beatles definitivně pohřbeny hluboko v minulosti.

Muzikanti se vybičovali k velkým výkonům, vědomi si toho, že chtějí upozornit zejména na vlastní skladatelské kvality. Dva kohouti na jednom smetišti, Lennon a McCartney, se předháněli v tom, kdo dokáže přijít s lepší a nápaditější skladbou, což v tomto případě bylo rozhodně pro dobro věci. Velmi důrazným způsobem se zapojil i George Harrison, který přispěl jednou z nejvýraznějších kompozic nejen z tohoto alba, ale i z celkové kariéry The Beatles. Jeho nadčasová „While My Guitar Gently Weeps“ je ukázkou naprosto vyzrálé práce, v níž se podařilo skloubit dokonalou melodii s geniálními kytarovými vyhrávkami a sóly. Harrison má na albu další tři věci, ovšem ani jedna z nich nedokáže dosáhnout božského statusu „While My Guitar Gently Weeps“. Proto kdyby přispěl na desku pouze touto skladbou, nesmazatelně by se zapsal do historie. Nesmrtelných věcí je ale na „The Beatles“ celá řada. Deska hýří rozličnými náladami skladeb, posluchač se pohybuje od úderné úvodní „Back In The U.S.S.R.“ (v roce 1968 se jednalo o hymnu československé mládeže, revoltující proti sovětským tankům, i když The Beatles skladbu nepsali pod dojmem srpnových událostí v Praze a skladba není protiruská), přes podobně tvrdě laděné „Glass Onion“ či „Happiness Is A Warm Gun“, něžnější kousky „While My Guitar Gently Weeps“ a „Dear Prudence“, až po kabartení kousky jako je McCartneyho „Ob-La-Di Ob-La-Da“ a „The Continuing Story Of Bungalow Bill“, v níž Lennonův zpěv doplňuje žvatlání a skřehotání Yoko Ono. V té době zcela neskousnutelná věc, dnes patřící také k historickým milníkům.

První ze čtyř částí alba (které byl věnován předchozí odstavec) je nejvýraznější z celé nahrávky, ovšem to neznamená, že by ostatní tři nějak zaostávaly. Lennon a McCartney servírují řadu nadčasových lahůdek, v nichž se vrací k rockovějšímu pojetí hudby, ač nezapomínají na občasné experimenty. Pojítkem jsou povětšinou jednodušší a zapamatovatelné melodie, vznášející se nad různými styly, kterým jsou skladby psané. McCartney dokázal předložit citlivější kompozice „Martha My Dear“ a „Blackbird“, drsnější „Rocky Raccoon“ či špinavé blues „Why Don`t We Do In The Road“. Tomu Lennon kontruje rebelskou „I`m So Tired“ a niterní „Julia“. Prostor druhé části dvojalba dává větší prostor experimentálním věcem, ale ve chvíli, kdy McCartney vytáhne ultratvrdou „Helter Skelter“, můžeme už nepokrytě mluvit o kořenech heavy metalu. „Helter Skelter“ stojí sice osamocena mezi muzikálněji laděnými kousky nebo naprostou šíleností „Revolution 9“ (osmiminutová změť zvuků, kterou podle legendy vytvořil Lennon tak, že s Yoko Ono rozstříhali nahrané pásky různých fragmentů skladeb a poslepovali je zcela náhodně za sebe), ale i tak je její historický odkaz přesně slyšitelný.

Rocková historie rezonuje celým „Bílým albem“, protože právě na něm The Beatles znovu našli krásu v jednodušších kompozicích. Ale na rozdíl od začátků své kariéry v nich prezentovali obrovskou skladatelskou vyspělost a práci s melodiemi, které se za uplynulých více než padesát let nikomu nepodařilo překonat. Deska znovu ukazuje kompozičního génia a naprosto charakteristickou, hodně svobodomyslnou tvář.

www.thebeatles.com

YouTube ukázka - Helter Skelter

Seznam skladeb:
1. Back In The U.S.S.R.
2. Dear Prudence
3. Glass Onion
4. Ob-La-Di, Ob-La-Da
5. Wild Honey Pie
6. The Continuing Story Of Bungalow Bill
7. While My Guitar Gently Weeps
8. Happiness Is A Warm Gun
9. Martha My Dear
10. I`m So Tired
11. Blackbird
12. Piggies
13. Rocky Raccoon
14. Don`t Pass Me By
15. Why Don`t We Do It In The Road?
16. I Will
17. Julia
18. Birthday
19. Yer Blues
20. Mother Nature`s Son
21. Everybody`s Got Something To Hide Except Me And My Monkey
22. Sexy Sadie
23. Helter Skelter
24. Long, Long, Long
25. Revolution 1
26. Honey Pie
27. Savoy Truffle
28. Cry Baby Cry
29. Revolution 9
30. Good Night

Sestava:
John Lennon - zpěv, kytara, klávesy, mellotron, harmonika, saxofon
George Harrison - kytara, zpěv, klávesy
Paul McCartney - zpěv, baskytara, kytara, křídlovka, klávesy, bicí, tympány, flétna
Ringo Starr - bicí, zpěv, klávesy

Rok vydání: 1968
Čas: 93:35
Label: Apple
Země: Velká Británie
Žánr: classic rock

Diskografie:
1963 - Please Please Me
1963 - With The Beatles
1964 - A Hard Day`s Night
1964 - Beatles For Sale
1965 - Help!
1965 - Rubber Soul
1966 - Revolver
1967 - Stg. Pepper`s Lonely Hearts Club Band
1967 - Magical Mystery Tour
1968 - The Beatles
1969 - Yellow Submarine
1969 - Abbey Road
1970 - Let It Be

Související články

Foto: archiv kapely