Na Saxon je prostě spoleh. Jen málokdy britská heavymetalová stálice své fanoušky zklamala a dělo se tak zejména v časech, když se Biff Byford a jeho parta rozhodli pro drobné experimenty v tvorbě. Zejména na konci osmdesátých let, kdy kapela hleděla přes oceán a na albech „Rock The Nation“ a „Destiny“ zkoušela dobýt americký trh komerčněji znějícím materiálem. Což o to, obě alba nedělají Saxon žádnou ostudu a leckterý fanoušek je počítá mezi to nejlepší, co kdy vydali, ovšem všeobecný názor je spíše negativní. Na něco podobného se dávno zapomnělo, protože i kapela tyto desky v podstatě odvrhla a od devadesátých let znovu servíruje to, co jí jde nejlépe - naprosto nejčistší esence heavy metalu. Tu v lepší formě, leckdy ve skvělé, jindy ve formě slabší. S přihlédnutím k rozsáhlé diskografii je to pochopitelné.
Dráhu Saxon lze rozdělit na pět etap. Ne podle desetiletek, ale spíše podle vývoje. Prvotní fáze je jasná. Na začátku osmdesátých let Saxon platili za dravé štiky Nové vlny britského heavy metalu a mezi ostrou konkurencí se probojovali mezi nejlepší spolky. Důkazem jsou alba „Wheels Of Steel“, „Strong Arm Of Law“ a „Denim And Leather“. S nimi měli Saxon v domovské Británii velký úspěch, který jim přestával stačit. Hleděli do Ameriky. Pokus o průlom za oceánem začal s výtečnou deskou „Crusader“, na níž kapela navázala neméně skvělou „Innocence Is No Excuse“, ovšem už na „Rock The Nation“ jí začal docházet dech. Popmetalová „Destiny“, ač se znovu jednalo o výbornou nahrávku, situaci nezachránila a začátkem devadesátých let se s počinem „Solid Ball Of Rock“ Saxon vrátili k původnímu heavy metalu. Vrcholem tohoto období je bezpochyby album „Dogs Of War“, jenž však v době grungemánie zcela zapadlo. Pak se znovu zvuk Saxon trochu změnil a počiny „Metalhead“ či „Killing Ground“ přiostřily sound. Saxon zažívali své „německé období“. Tato část diskografie stěží může být řazena mezi nejlepší, ovšem i ona své opodstatnění měla.
A tím se dostáváme do současnosti, která je znovu ve znamení nejtypičtějšího znění kapely. Návrat k němu byl opatrně odstartován výborným počinen „The Inner Sanctum“ a potvrzen v dalších letech. I když forma kapely už nebyla jako na začátku osmdesátých let, deskám „Sacrifice“ či „Thunderbolt“ bylo po formální stránce ztěží co vytknout. A taková je i novinka „Carpe Diem“. Je to heavy metal staré školy, pevný jako řemen, zahraný na profesionální úrovni, ovšem už jen málo překvapivý. Když nějaká kapela má na kontě už více než dvacet alb, bylo by nanejvýš bláhové po ní chtít nějaké velké překvapení. Ani není chtěné, protože v okamžicích, kdy Saxon začali uhýbat jinam (i když v jejich případě se nikdy nedalo mluvit o nějakých kotrmelcích), byli rázem slabší. „Carpe Diem“ je těmito zkušenostmi poučeno a rozhodně nemá v úmyslu představit nic jiného než skvěle zvládnuté řemeslo s patřičnou dávkou energie, kterou lze těmto starým chlápkům závidět.
Novinka pokračuje v trendu nastoleném před patnácti lety, jen s rozdílem, že tentokrát se Saxon nachází v silnější hodince. Trochu slabší alba „Call To Arms“ a „Battering Ram“ jsou pokořena, stejně jako počiny z přelomu tisíciletí, kdy Britové zrovna nezažívali hvězdné chvilky. Chuť, s kterou kapela vlétne do alba v titulní „Carpe Diem (Seize The Day)“, je skoro až ohromující. I když refrén skladby nemá stadionové parametry, jako otvírák působí velice slibně a otevírá cestu pro věci budoucí. Zároveň s úvodním breakem bicích a Byfordovým vysokým výkřikem odpovídá na otázku, jestli Saxon dokáží obstát mezi mladší heavymetalovou konkurencí. Dokáží a to zcela bezpečně. Nejen titulní skladbou, disponující pekelně řezavými riffy, ale zejména dalšími kompozicemi, jimiž kapela podtrhuje současnou silnou formu.
Velmi potěší singlová „Remember The Fallen“, reflektující současné covidové téma z té nejsmutnější stránky a sloužící jako requiem za zemřelé. Nelze od ní čekat žádné velké smutnění, působí spíše nasraným než beznadějným dojmem. Výborně znějí přímočařejší „Age Of Stream“, „All For One“ či „Living On The Limit“, navazující na bezstarostnou dobu prvních čtyř, pěti desek z let 1979 až 1983. Tvoří dobrý protiklad vůči trochu slabší kompozicím „Dambusters“, „Super Nova“ či „Lady In Gray“. Ty nepředstavují žádný velký kvalitativní propad, ale přece jen ostatní věcem na albu nestačí. Vrcholová díla se skrývají ve dvojici epičtějších, rozmáchlých „The Pilgramage“ a „Black Is The Night“. Více než šestiminutová suita „The Pilgrimage“, nastavuje nejdramatičtější tvář současných Saxon a výsledkem je velmi atmosférická kompozice, náladou připomínající titulní skladbu z alba „Crusader“. „Black Is The Night“ zase rozjíždějí typicky heavymetalové riffy a nenápadným dojmem sunou kapelu do středu, kde po nejklasičtějších Byfordových harmoniích nastupuje čarokrásné kytarové sólo, měnící zcela tvář skladby. Je to ohromující část, mocná a veliká…
Saxon dostáli pověsti heavymetalové jistoty, jedné z největších přeživších kapel začátku osmdesátých let. Znovu, stejně jako už několik drahných let zpět, dokáží strčit kolegy Iron Maiden do kapsy a silně dýchají na rameno Judas Priest. Nepřinášejí prakticky vůbec nic nového, ale zvuk staré školy je na jejich nové desce mnohem lákavější, vyžadující uznalé pokyvování hlavou…
|
