Když v dubnu 1970 prolétla světem zpráva o tom, že Paul McCartney opustil The Beatles, řada zasvěcených věděla, že s největší legendou historie moderní hudby je už několik měsíců stejně konec. Kapela od srpna 1969 byla ve stádiu klinické smrti, John Lennon už pracoval jen s Yoko Ono na jejich společné tvorbě pod hlavičkou Plastic Ono Band a zbylí členové se připravovali na sólovou dráhu. Lennon měl čerstvě venku sólový hit „Give Peace A Chance“, protiválečný manifest, který se stal hymnou doznívajícího hnutí hippies a jehož text zpívali lidé na demonstracích proti válce ve Vietnamu. Lennon, v Americe popotahovaný za výrok, že „The Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus“, se tak navíc dostal do hledáčku samotné FBI, která sledovala jeho politické aktivity. Živnou půdu pro sólovou kariéru si připravil Paul McCartney, který v roce 1968 (ještě pod značkou The Beatles) vydal v podstatě sólovou věc „Hey Jude“, s níž rovněž slavil nebývalý úspěch.
Ještě než došlo k oficiálnímu rozpadu i vydání alba „Abbey Road“, pracovala kapela na projektu „Get Back“, k němuž natáčela dokumentární film. Příprava snímku však měla k idylce daleko a film tak naprosto důvěrně odráží atmosféru, která v kapele panovala. Ukazuje vůdcovské manýry McCartneyho a jeho střety s ostatními členy kapely, zejména s Georgem Harrisonem, při kterých McCartney dokonce zpochybní Harrisonovu kytarovou práci. Lennon působí spíše nezúčastněným dojmem, více se stará o přítomnost Yoko Ono, než o tvůrčí činnost. Práce byla velmi složitá, nakonec došlo k jejímu zastavení a kapela celý projekt hodila za hlavu a v létě 1969 se začala věnovat natáčení desky „Abbey Road“. Skladby pro zamýšlené album „Get Back“ ale nezmizely. Zůstaly u ledu až do začátku roku 1970, kdy něco jako The Beatles už neexistovalo, ale nakonec se členové kapely přece jen uvolili dát je k dispozici pro finální posmrtné album. První, kdo jej dostal do ruky, byl britský producent Glyn Johns, ovšem jeho práci nakonec kapela zamítla. Volba padla na Phila Spectora, v šedesátých letech tvůrce úspěchu dívčích kapel The Crystals nebo The Ronettes.
I vinou jeho opulentní produkce, kterou otupil hrany původní nahrávky a udělal mnohem bohatší, orchestrálnějších aranže, se „Let It Be“ (jak bylo album pojmenováno) nemůže rovnat ani „Bílému albu“, ani „Abbey Road“. Kromě spíše rozháraného zvuku jsou z desky cítit vzájemné spory členů kapely, každý si hrál na vlastním písečku a tvořil spíše sólové věci. Album nedrží pohromadě pevné pojivo a proto fungují spíše jednotlivé skladby než deska jako celek. Nad vším ční titulní „Let It Be“, titánská McCartneyho kompozice s nostalgickou-romantickou náladou, zdůrazňující skutečný konec kapely. Z ní se vyklubal jeden z největších hitů The Beatles a pro McCartneyho skladba, která navazuje na jeho nejlepší tvůrčí chvilky typu „Yesterday“ nebo „Hey Jude“. Jestliže ostatní skladby stojí ve stínu „Let It Be“, nelze říci, že by působily jako vymetení šuplíků či zbytky z prapodivného natáčení. Navrch má samozřejmě McCartney, který se ve složité situaci orientoval nejlépe a pravděpodobně byl jediným členem, kterému v době natáčení demosnímků „Get Back“ šlo ještě o zachování kapely.
Kromě „Let It Be“ přišel s dvojicí tvrdých bluesrockových skladeb „I`ve Got A Feeling“ a „Get Back a orchestrálně vzletnou „The Long And Winding Road“, která jako kdyby odhalovala jeho choutky na koketérie s filmovou hudbou následujících let. Všechny tyto skladby jsou vrcholem alba a společně s Lennonovou „Across The Universe“ tím nejlepším, co „Let It Be“ nabízí. Harrison má také své želízko v ohni, zejména v tvrdší rockové záležitosti „I Me Mine“, kde nadobro odhazuje psychedelické názvuky minulých let a jde spíše na dřeň prosté rockové kompozice. Jeho druhá věc, „For You Blue“ už ale působí lehce infantilním dojmem, kdy se autor pokouší přiblížit atmosféře raných nahrávek The Beatles, ovšem nereaguje na to, že od doby, kdy kapela přijela do Anglie jako vyjukaná parta mladíků, těžících z německé zkušenosti, uběhla už řádka let a stalo se mnoho věcí. Až nepatřičným dojmem už působí dva fragmenty „Dig It“ a adaptace lidové „Maggie Mae“, znamenající zbytečný přešlap vedle.
I přes řadu výtek je „Let It Be“ výtečnou deskou, ukazující, že kapela odešla na vrcholu sil. Už ale nebyla nejmenší vůle pokračovat. První sice odešel McCartney, ovšem kdyby to neudělal on, jistě by za pár týdnů kapelu opustil George Harrison, stále více nespokojený se stavem věci. Největší díl viny padl však na Johna Lennona. Zejména McCartney v pozdějších letech odůvodňoval rozpad The Beatles Lennonovým vztahem s Yoko Ono, který vedl k jeho neochotě věnovat se kapele jako v předchozích letech. Kořeny sahaly ještě mnohem dál, protože o konci The Beatles můžeme mluvit od chvíle, kdy byl nalezen mrtvý manažer Brian Epstein. Od té doby věci dostaly sebedestruktivní charakter, protože neexistovala síla, která by čtveřici muzikantů udržela pohromadě. Samozřejmě tomu nepřispíval ani vztah Lennona s Ono, ale ani McCartneyho touha převzít věci do vlastních rukou.
Po comebacku The Beatles se volalo už od chvíle, kdy byl ohlášen rozpad. Všichni členové na otázky týkající se reunionu odpovídali striktně, přestože mezi fanoušky stále žila jiskřička naděje, že k tomu jednou dojde. Lennon, McCartney, Harrison i Ringo Starr se takřka okamžitě vydali na sólovou dráhu, první a největší úspěch sklidil Harrison s albem „All Things Must Pass“, které se stalo obrovským hitem. Velkou pozornost si vysloužil i Lennon, zejména s albem „Imagine“, ale v polovině sedmdesátých let, po narození syna Seana, se stáhl do ústraní a v tisku se prezentoval jako vzorný otec od rodiny. McCartney po sólovém debutu založil kapelu Wings, jež se ukázala být trvalkou, basista u ní vydržel celá sedmdesátá léta a vyplodil hity jako „Jet“ či „Live And Let Die“. Na sólové dráze se ale příliš nevedlo Ringovi Starrovi, proto se v následujících letech zabýval spíše spoluprací s různými umělci, nevyjímaje Lennona, Yoko Ono, George Harrisona a nakonec i Paula McCartneyho.
Poslední jiskřička naděje na comeback vyhasla 8. prosince 1980. Nedlouho předtím John Lennon ohlásil návrat na hudební scénu a vypustil na trh desku „Double Fantasy“ další díl do skládačky spolupráce s Yoko Ono. Toho nešťastného prosincového dne se v pět ráno potkal s jistým Markem Chapmanem, který si od něj i Ono nechal toto album podepsat. Téhož člověka manželé potkali krátce před jedenáctou večer. Chapman za nimi šel až k jejich domu, kde Lennona oslovil ten den podruhé. Muzikant se otočil a v tu chvíli zíral do hlavně pistole, jejíž kohoutek Chapman v mžiku zmáčknul. Lennon padl bezvládně k zemi a zemřel ještě předtím, než jej dovezli do nemocnice. V tu chvíli bylo po všem... The Beatles umřeli podruhé a definitivně. Hořkou tečkou byla smrt George Harrisona, který v roce 2001 podlehl rakovině poté, co dva roky předtím přežil vražedný útok psychopata ve svém domě. Lennonův vrah Chapman dostal za svůj čin doživotní trest a přestože každoročně žádá o propuštění, soud mu dosud nevyhověl. Jeho střelbou se uzavřela historie kapely, která přepsala pravidla populární hudby a položila základy spletitých vývojových cest rocku dalších let. Její vliv je neodiskutovatelný a žije dodnes…
|