Kdyby Tony Martin nazpíval za celou svou kariéru pouze výstavní kusy pozdní diskografie Black Sabbath „Headless Cross“ a „Tyr“, měl by o místo na slunci postaráno. Byť se na něho v té době koukalo jako na někoho, kdo brání znovuspojení s Ozzym Osbournem (nebo aspoň s Ronniem Jamesem Diem) a řada skalních fanoušků jej nikdy nepřijala za svého, má Tony Martin své neodmyslitelné a podstatné místo v sabbathovské historii. Je s podivem, že do doby, než se po Rayovi Gillenovi jal přezpívat desku „The Eternal Idol“, nezavadil o žádné větší působiště, ovšem to, co předváděl v Black Sabbath na přelomu osmdesátých a devadesátých let navždy zůstane zapsáno zlatým písmem. Toto angažmá mu pomohlo i jako odrazový můstek k sólové tvorbě. V první polovině devadesátých let, kdy byl spíše fackovacím panákem Tonyho Iommiho, jenž se ho nestyděl zbavit jen proto, aby otevřel cestu k finančně výnosnějšímu comebacku s Diem, to Martin zkusil poprvé sólově a hned z toho byla výborná deska „Back Where I Belong“, plná poctivé hardrockové práce. To, že potom nastoupil znovu do Black Sabbath, kde započal druhou, o poznání chudší etapu, z niž byl zase vyhozen (tentokrát kvůli comebacku s Ozzym), mu kariéru jen zbrzdilo.
Následná spolupráce s italským kytaristou Dariem Mollem své opodstatnění měla, ale jejich společná alba (i přes jistou kvalitu) dnes už spíše zapadla, stejně jako druhá sólovka „Scream“ z roku 2005, prezentující poněkud těžší, sabbathovštější materiál. Stejně jako s Mollem pracoval Martin po začátku nového tisíciletí i s dalším italským umělcem, kytaristou Aldem Giuntinim, ovšem to už zajímalo vlastně jak skalní obdivovatele jeho silného hlasu. Dlouho pak bylo ticho… V podstatě celých osm let, ve kterých se objevovaly jen kusé zprávy o tom, že Martin točí nějakou sólovku nebo dokonce znovu pracuje na novém materiálu s Tonym Iommim. Jenže výsledek nikde. Až teď je tu „Thorns“, třetí Martinova sólovka, kupodivu silně očekávaná a chtěná. Ne proto, že by staromilci Ozzyho éry konečně uznali Martinův přínos v Black Sabbath, ale proto, že se konečně zpěvák dostal mezi legendy, na jejichž desky se čeká, a obzvlášť v dnešní době, kdy končí jeden slavný muzikant za druhým. Těch osm let mlčení tedy opravdu k něčemu bylo…
Důležité otázky před vydáním „Thorns“ byly dvě. Zaprvé jestli se Martinovi podaří předložit silný materiál, který by dokázal, že patří mezi rockovou či metalovou smetánku i v dnešní době. A zadruhé, jestli mu bude stále sloužit jeho výjimečný hlas, přece jen už mu je čtyřiašedesát let. Odpověď na druhou otázku je jasná. Hlas mu slouží, stejně jako v době, kdy stál v čele Black Sabbath, a dokáže jím strhnout úplně stejně jako na „Headless Cross“ či „Tyr“. Odpověď na otázku první už tak jednoznačná není. Pokud čekáte nadčasové albuma, jako byly sabbathovské klasiky, může lehce dojít ke zklamání. Spojení Martinova hlasu, Iommiho kytary a tehdejší atmosféry bylo jedinečné a opakovat jej nelze. Pokud čekáte velice dobrou heavymetalovou desku (s úklonem k hardrockovým kořenům), jasný vysoký nadprůměr dnešní produkce, potom „Thorns“ zklamání nepřivodí ani náhodou. Ba naopak, nabídne několik míst, v nichž ozvěny „Bezhlavého kříže“ budou možná silnější, než se čekalo.
Zklamání může lehce přivodit první poslech, při něm má materiál tendenci slévat se do jednoho monolitu, v němž rezonuje ponejvíce sabbathovská deska „Cross Purposes“, ovšem bez velkých míst jako byla „Cross Of Thorns“ či „The Hand That Rocks The Cradle“. S každým dalším poslechem „Thorns“ získává na síle a začnou vystupovat opravdu výborná místa. Úvodní železná pěst mířící přímo na solar „As The World Burns“ úplně nenadchne díky zbytečně zhrublému výrazemu a „Black Widow Angel“ (s mlaskavou basou někdejšího hráče Hammefall Magnuse Roséna) také nestojí na dostřel nejlepším kouskům Martinova portfólia, zpěvák však brzy ukáže, v čem vždycky spočívala jeho největší síla. Když přijde se skladbou „Book Of Shadows“, náhle se začne rozvírat epická náruč jeho silného hlasu a vše pohlcující dramatická atmosféra najednou vytahuje nejsilnější okamžiky jeho kariéry. Ubírá se noha z pedálu, výraz těžkne směrem k sabbathovské genialitě konce osmdesátých let, mezi tím se prodírají až hmataletně vzletné motivy, jež dávají Martinovu hlasu obrovská křídla. V tomto duchu zpěvák vede i následující „Crying Wold“ a „Damned By You“, kterým k naprosté genialitě chybí jen charakteristická Iommiho sóla.
Další perlou je baladická „No Where To Fly“, vklíněná mezi hardrockově našlápnutou „No Shame At All“ a trochu slabší (opět zbytečně přitvrzelou) „Passion Killer“. V podobném stylu Martin vede „Run Like The Devil“, ale počíná si v ní o mnoho obratněji a nechává mezi hustými riffy vyniknout svůj čarokrásný hlas. Jistým vybočením (a možná zklamáním) je hravá „This Is Your Damnation“, v níž prim hraje alternativně zabarvená akustická kytara a Martinův recitál. Skladba postupně nabírá sílu v refrénu a s přimhouřením oka může působit jako osvěžující prvek desky. Finále v podobě titulní „Thorns“ je velkolepé. Martin skladbu rozjíždí na klidných tónech akustické kytary. Pomalu přechází do gradace ve vypjatém refrénu, stojícím pevně na bytelných riffech, odkud vykvétá epická složka, v níž zpěvákův hlas vystřeluje až někam do stratosféry. Skvělá tečka za velice podařenou deskou…
Pokud Tony Martin zamýšlel s „Thorns“ odstartovat comeback, nemohlo se mu to povést lépe. Zenit, který zažil v Black Sabbath, nikdy nemůže být překonán (už jen proto, že Scott McClellan opravdu není Tony Iommi), ale snaha se mu přiblížit je citelná. Martin album pojal klasickým stylem, povětšinou se nepouští do žádných experimentů, vědom si toho, že by s nimi u konzervativních fanoušků mohl nepěkně narazit. Právě jim je „Thorns“ určena. Dokáže spolehlivě přenášet emoce proti proudu času, věku navzdory.
|
