Díky prvním dvěma albům si švédští Autumn`s Child udělali na evropské rockové scéně docela slušné jméno, přestože v podstatě nabízí jen klasický AOR, ovšem ve velmi slušném balení, které je vždy o krok (nebo spíše více) před různými podobně laděnými spolky, poslepovanými z nejrůznějších muzikantů. Takoví jsou sice i Autumn`s Child, ovšem z jejich tvorby je daleko více cítit, že pracují spíše kapela, než jako pět na sobě nezávislých muzikantů. To je velká deviza, protože obě alba zněla soudržně a nabízela i slušnou produkci, což v ranku AOR v dnešní době není úplně samozřejmost. Ozvěny Journey, Survivor, Styx nebo i Foreigner byly stále dost slyšitelné, ale Autumn`s Child dokázali, že s nimi umí zacházet a stavět na nich vlastní nápady, spojené do příjemných skladeb.
Snaží se vyhýbat uniformitě dnešního AOR, což se jim daří jen někdy, ale nelze jim upřít, že jsou zruční skladatelé, schopní napsat slušný žánrový hit. Byl to případ prvních dvou desek, je to i případ novinky „Zenith“, která se však zdá ze všech tří nahrávek, ač jen o mírný kousek, nejslabší. Autumn`s Child jsou na ní silně zakonzervováni ve svém nejtypičtějším výrazu, čímž odmítají jakýkoliv pokrok a to se jeví jako největší slabina. Dobré skladby album má, o tom žádná, ale většina z nich je natolik nepřekvapivých, že spíše prošumí kolem hlavy a ztrácí se v nedohlednu. Čest výjimkám, které se zde objevují, protože mohou být pádným důvodem, proč si tohle album pustit znovu. Zejména pro žánrové milovníky (a také milovníky klišé, i když je to v tomto případě nepěkně řečeno…) může být toto album zárukou příjemného poslechu, když z přehrávače vyndají starou desku Journey a sem tam protočí i toto album.
Autumn`s Child jsou opět nejsilnější tehdy, když uberou na tvrdosti a svižnosti a ponoří se do vzletnějších poloh, v nichž dávají přednost propracovaným hitovým refrénům. Proto nejvíce dokáže zaujmout skvělá „Evangeline“, i když sirupový klávesový úvod může svědčit leccos o zpátečnictví. Vše napraví příjemně ubíhající sloka, směřující k bombastickému refrénu jako z dílny The Night Flight Orchestra. Podobně laděných věcí je na desce ještě několik, což nakonec přispívá ke spádu alba, které je místy paralyzováno slabšími, trochu topornými kusy. K výborné „Evangeline“ lze zařadit zejména skvostně melodické „Love Is The Fighter“, „Never Say Die“ a „High On Love“, které jsou tím nejlepším, co švédská pětice na novince nabízí. Všechny čtyři skladby mají patřičně hitové atributy, nechybí jim nadšení ani dobře zvolené tempo, korunované výborným, nepříliš sentimentálním zvukem.
Mezi dobré věci lze řadit baladickou „Heaven Can Wait“, která se na rozdíl od unylé příbuzné „Nightingale“ povedla takřka na výbornou, dravější „Angel Of Danger“, a závěrečnou, zpěvnou „Damaged Goods“, která jen o fous zaostává za zmíněnou čtveřicí největších hitů, zejména proto, že její refrén nemá už patřičnou hromovou sílu. Co se však nepovedlo, to jsou tvrdší a rychlejší věci, které nejsou, jak už bylo zmíněno výše, parketou kapely. Řeč je zejména o úvodní „Emergency“, startující album trochu prapodivným způsobem, a o dvojici „Crowdpleaser“ a „Don`t Wanna“, z nichž první jmenovaná sice může evokovat syrovější chvilky Foreigner (dejme tomu z doby alb „Double Vision“ či „Head Games“), ale do jejich geniality má sakra daleko. Tyto skladby sice nelze brát jako úplné přehmaty, ale spíše jako důkaz toho, že Autumn`s Child také někdy trpí skladatelskou bezradností.
„Zenith“ je prací kapely, která v současnosti stále může stát mezi tím lepším, co AOR scéna nabízí. Titáni stylu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tvořili kvalitativně lepší alba, obsahující nesmrtelné hity, což je věc, která se Autumn`s Child povede jen stěží, ovšem i tak tuto sympatickou partu lze brát jako jistotu. Zejména pro starší posluchače, pamětníky doby, kdy „Escape“ od Journey byla žhavá věc.
|
