Zdá se, že u amerických křesťanů Skillet je v poslední době klid. Kapela zkonsolidovala sestavu, která se začala sypat poté, co Skillet dosáhli největšího komerčního úspěchu a zbyl v ní pouze frontman John Cooper a jeho manželka, kytaristka Korey. Už dlouhých deset let Skillet jedou ve stejné personální linii a nerozhodily je ani sólové choutky členů, které se naplno projevily v roce 2018. Věc má ale také druhou stránku, a tou je fakt, že klid zjevně Skillet příliš nesvědčí. Poté, co si sáhli na vrchol popularity s alby „Comatose“ a zejména „Awake“, poháněni multiplatinovými singly „Hero“ a „Monster“, přišel zlom a Skillet se přestali snažit. Fanoušci začali ubývat úměrně k tomu, jak klesala kvalita desek. Ne, že by kapela neuměla napsat slušnou skladbu, ale zamotala se do začarovaného kruhu, neboť se snažila opakovat vzorce z minula a tlačila na pilu s komerčními ambicemi, což se jí nakonec vymstilo.
Její mix moderního hard rocku, alternativy a post-grungeových nálad dnes nikoho neoslní, přestože inspirační studnice ještě nevyschla. Jenže kapela se opakuje, na nových deskách jsou jasně slyšitelné reminiscence na minulost, včetně provařených postupů žánru. Možná u konzumního rockového posluchačstva v Americe její muzika stále může zafungovat, ale u náročnějších fanoušků se to neděje. I přes dokonalý zvuk a produkci (což je vlastně zabiják řady současných kapel) je ze Skillet cítit prefabrikát a umělotina, která má daleko k živelnosti stylových předchůdců. A můžeme mluvit o sedmdesátých letech, o nablýskaných osmdesátkách i o alternativních spolcích přelomu osmdesátých a devadesátých let, na něž se kapela odkazuje. Přirovnání Nickelback, které rezonuje tiskem, je pro Skillet trochu nespravedlivé, ale přece jen na každém šprochu…
Skillet chtějí být na novince „Dominion“ znovu úspěšní jako v letech v první desetiletce milénia, kdy jejich hvězda byla na strmém vzestupu, a přizpůsobují tomu vyznění celé desky. Nutně se nevyhnou používání stejného schématu, v němž tvrdší skladby, postavené na sekaných metalových riffech, střídají s líbivějšími, ve kterých zhusta využívají soudobých popových manýr. Nejsou však ani Five Finger Death Punch, ani současní popoví zázraci. Stojí někde na půli cesty a leckdy bezradně krčí rameny nad tím, jakým stylem album vlastně vést. K tvrdším věcem se přihlásí hned na začátku, v němž odpálí dvě velmi slušné skladby „Survivng The Game“ a „Standing On The Storm“, nejlepší věci na albu. Docela slušně zafunguje i titulní „Dominion“, v níž trochu upocenou sloku vystřídá svižný refrén, nezapírající hitové ambice, přičemž dokonce vykouknou vlivy klasického heavy metalu, což je podoba, která by Skillet slušela mnohem více. Jenže pak se album začne kazit…
Křesťanský žalozpěv „Valley Of Death“ jakoby chtěl vymazat úvodní údernou trojici a kapelu nasměruje ke klavírním preludiím, k nimž chlapácky zabarvený hlas Johna Coopera příliš nesedí. V podobném duchu Skillet pokračují v „Beyond Incredible“, v níž naštěstí po unylé sloce nasadí slušný refrén, zachraňující celou věc. Jenže forma z počátku alba je pryč. Nenávratně… Slaboučké kompozice „Destiny“ a „Refuge“ až příliš koketují s popovou patinou a nesnaží se ani protlačit agresivnější prvek. Nezafunguje ani baladická „Forever Of The End“, připomínající nepřesvědčivé chvilky Linkin Park a z druhé poloviny desky uspějí jen melodicky pojatá „Shout Your Freedom“, svižná „Ignite“ (v níž skvěle fungují hlasy Coopera a bubenice Jen Ledger), a částečně i přiostřená „Destroyer“. Na opačném pólu stojí závěrečná „White Horse“, naprosto bezradná kompozice, využívající názvuků industriálu, ovšem tak, až nad skladbou kroutíte hlavou jako nad opravdu špatným vtipem.
Skillet s „Dominion“ znovu nepřesvědčí, že by člověk měl novým albům dát přednost před staršími díly. Možný by pomohla drobná pauza, možná by stálo za zvážení využívání stále většího množství popových nápadů, což kapele škodí. Ovšem ne tak, jako absence výraznějšího počtu dobrých nápadů…
|
