Takřka v naprosté tichosti se na scénu po pár letech vrací zpěvák Terry Ilous. Od roku 2018, kdy byl nucen opustit řady Great White, setrvával v jakési podivné nečinnosti, nenaskočil zpět na sólovou dráhu a nedal dohromady ani novou hudbu se svou domovskou kapelou XYZ, s ním slavil na přelomu osmdesátých a devadesátých let slušný úspěch. Čekat, že by vyhazov od Great White zpěváka dostal do kolen se nedalo, Ilous se prokázal jako houževnatý umělec, disponující skvělým hlasem, který léty nestárne. Některými fanoušky Great White peskován za to, že se netrefil na velmi dobrých albech „Elation“ a „Full Circle“ do výrazu původního frontmana Jacka Russella. O to Ilousovi však nešlo. Zůstal v řadách americké blues/hardrockové legendy svůj a je tomu tak i v současnosti, když do světa vypustil nový projekt Land Of Gypsies. Na první pohled další superskupinu, postavenou v útrobách firmy Frontiers Music. Toto zdání klame, protože Land Of Gypsies je především živoucí organismus, jenž kašle na nepsané zákonitosti uměle sestavených projektů
Na papíře vše vypadá nenápadně a propagační kampaň staví hlavně na Ilousově osobnosti. Je nejviditelnějším muzikantem sestavy a tím, kdo dokáže hudbu této party táhnout kupředu silným a charismatickým hlasem, nezůstal však obklopen firemními hráči Frontiers Music. Nejdůležitější prvkem je basista a producent Fabrizio Grossi, spolupracovník Glenna Hughese, dalšími členy jsou kytarista Serge Simic (Supersonic Blues Machine), klávesista Eric Ragno a bubeník AJ Morra, což jsou muzikanti, kteří se skutečně v podobně koncipovaných projektech neobjevují příliš často. Možná proto zní debut „Land Of Gypsies" odlišně, než by se od superskupiny z Frontiers Music čekalo. Ilous si na albu podržel svůj výraz, rozvinul muzikantskou osobitost a desku napasoval někam do průsečíku mezi Great White a XYZ.
Blíž mají Land Of Gypsies ke Great White, přestože Ilous stále nespláchl pachuť z poněkud divokého odchodu (vyhazov mu údajně jeho někdejší spoluhráči oznámili mailem), albem se vine bluesová nálada, rozbíjející hardrockovou paličatost křehčími nápady. Je to parketa, ve které se Ilous postupem let našel. Jsou zde i paralely s dávnými alby XYZ, ovšem ty jsou slyšet hodně v náznacích, tehdejší hairmetalový výraz je dnes civilizovanější. Ilous s ním koketuje v úvodní „Believe“, ovšem brzy jej opustí, aby se tempo uvolnilo a hudba se stala vzdušnější a bluesovější. Poprvé se to ukáže v „Shattered“, jejíž refrén vykazuje riffovější charakter, ovšem sloka odkazuje k dramatičtějším chvilkám Kingdom Come (konkrétně ke skladbě „Living Out Of Touch“). Epičtějších (rozuměj pomalejších) poloh pak postupem přibývá. Ilous si udržuje hardrockový drajv, ale blues do hudby Land Of Gypsies promlouvá v druhé polovině desky přece jen o něco hlasitěji.
Nejprve jsou zde však tvrdší „Trouble“ a „Give Me Love“, jejichž kytarovější a riffovější tendence rozbíjí „Somewhere Done The Line“ popmetalovým feelingem a refrénem, který by se hodil k pořádnému stadionovému využítí (což je samozřejmě v případě Land Of Gypsies utopie). „Rescue Me“ vsadí opět na hardrockové pnutí, ovšem to už je poháněno bluesovým feelingem. Ten exploduje v „Ordinary Man“ a baladicky laděné „Run Away“ a tím ukazuje nejviditelnější vrcholy desky. Přesně ve věcech tohoto typu zní Ilousův naléhavý hlas nejpřitažlivěji a zpěvák znovu ukazuje, proč by měl být řazen k současné hardrockové extratřídě. Je charismatický, snadno rozpoznatelný, má patříčně silný rozsah a feeling, který by mu mohl závidět nejeden slavnější kolega. Pokles kvality nepřijde ani v závěrečných „Rambling Man“ (znovu výstavní kousek načichlý bluesem) a „Get It Right“, v nichž nejvíce za celou desku vystupují Ilousovy zkušenosti z Great White.
S Land Of Gypsies se Ilousovi restart kariéry povedl. Nemá takový dopad, jaký by mělo jeho další společné album s Great White (ač částí fanoušků jistě znovu odmítnuté), ani kdyby uhodil na nostalgickou strunu a konečně oprášil na studiové bázi i XYZ, ale i tak deska dopadla nad očekávání dobře. Ukázala, že v tomto zpěvákovi stále je velký potenciál.
|