„Je pravda, že jsi právě vymyslel nejlepší kytarový riff všech dob?“ Tuto hloupou otázku Slashovi položil někdy v roce 1994 redaktor německého časopisu Bravo. „Pořád píšu riffy, jsou pro mě jasným základem skladeb,“ zachovával si vážnou tvář kytarista, který ještě patřil do Guns N`Roses, ale jeho dny v této legendě se pomalu sčítaly. Kromě toho, že kapela byla vyšťavena po megalomanském obřím turné „Use Your Illusion World Tour“, které se stalo na začátku devadesátých let největším podnikem světa, stále více se projevovaly třenice mezi muzikanty. Axl Rose se po doznění poslední skladby na koncertě v argentinském Buenos Aires zabarikádoval ve své vile v kopcích pohoří Santa Monica nad Malibu, Duff McKagan musel řešit zdravotní problémy poté, co mu explodovala slinivka a on byl postaven před otázku, že buď přestane chlastat jako o život nebo zemře. Slash se pokoušel být střízlivý a zkorigoval svůj silný heroinový návyk, ovšem bez skleničky a cigarety se zatím obejít nedokázal, ale zároveň chtěl takřka hned po návratu z turné (a vydání alba coververzí „The Spaghetti Incident?“) začít pracovat na novém materiálu. Důležití parťáci mu však chyběli…
Jelikož narážel stále na ticho, panující nad Axlovým sídlem, začal pracovat sám, jen ve společnosti Gilbyho Clarkea, náhradníka Izzyho Stradlina, který s Guns N`Roses odjel prakticky celé turné k „Use Your Illusion“. „Mám napsané stovky riffů, z nichž dávám dohromady skladby pro další album Guns,“ hlásil v roce 1994. Axl o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Měl dost Slashových riffů, měl dost Gilbyho Clarkea, s jehož přítomností se nikdy nesmířil (místo starého parťáka Stradlina tvrdošíjně prosazoval Davea Navarra z Jane`s Addiction), měl dost i hard rocku, který Slash prosazoval. Plynuly hodiny, dny a týdny a Axl stále nikde. Jablkem sváru se stalo Axlovo rozhodnutí, že nechce, aby v Guns N`Roses dál pokračoval Clarke a proti vůli Slashe jej nahradil kamarádem z dětství Paulem Hugem. To Slash kategoricky odmítl a na svých skladbách dál pracoval s Clarkem. Když Axl do studia dorazil (Clarke do něho údajně musel chodit, když byla jistota, že se Rose neukáže), smetl takřka všechny Slashovy nápady ze stolu. Výjimkou byla balada „Back And Forth Again“, která se dostala k tomu, že ji kapela začala zkoušet. Nápady přinesl i rezatý frontman, který na nich začal pracovat s basistou Duffem McKaganem. „Věci, které přinesl Axl s Duffem, zněly naprosto odlišně,“ podotkl tehdy Slash. „Bylo to něco mezi popovým industriálem Nine Inch Nails a Pearl Jam. Já chci ale udělat tvrdé bluesové album,“ dodal. A byl oheň na střeše. Axl okamžitě zavrhl všechny Slashovy skladby a vyhlásil tvůrčí pauzu.
Slash čekat nechtěl. Rozhodl se, že Rosem zamítnuté skladby natočí stůj co stůj. Už mu nic nebránilo v otevřené spolupráci s Clarkem, ani k tomu, aby si přizval další muzikanty, kteří měli nahradit Rose a McKagana. Post basisty byl jasný, Slash se v té době kamarádil s Mikem Inezem z Alice In Chains, jemuž místo nabídl takřka okamžitě. Na bubenický post původně zamýšlel dosadit původního hráče Guns N`Roses Stevena Adlera, ovšem Adler nebyl v kondici, v níž by se mohl do něčeho podobného pustit. „Steven stále lítá v drogách a nedávno ho zase kvůli nim sebrali policajti,“ řekl v jednom z rozhovorů Slash, „chtěl jsem ho kvůli zachování původního feelingu a taky kvůli tomu, že to byl můj první kámoš v L.A., ale není to možné.“ Proto z GN`R vytáhl Adlerova nástupce Matta Soruma, čímž přilil oleje do ohně bující vzájemné nevraživosti ve sporu s Axlem. Nejtěžší bylo obsadit ostře sledovaný pěvecký post. Původně se Slash rozhodl pro Rona Younga z Little Caesar, ovšem došlo jen k několika zkouškám. „Slash si nakonec vybral jiného zpěváka, který zněl víc jako Axl Rose,“ svěřil se Young v loňském rozhovoru. Volba poněkud překvapivě padla na Erica Dovera, původně kytaristu psychedelických poprockerů Jellyfish.
„Tehdy jsem měl skvělou skladbu „Neither Can I“ a ta byla první, kterou jsme s Ericem zahráli. Chtěl jsem si otestovat, jestli dokáže zazpívat pořádné blues,“ zmínil Slash a na oslavu Doverova silného hlasu a hmatatelného bluesového feelingu zařadil „Neither Can I“ na samý úvod desky. Začátek je to velice netypický, miliony fanoušků čekali něco ve stylu „Welcome To The Jungle“, ovšem pro album dostatečně vypovídající. Deskou se vine bluesová nálada, a i když Slash přidá na rychlosti a vypálí hardrockový kousek, stále je jeho láska k blues dostatečně cítit. To by samo o sobě bylo v pořádku, protože i v Guns N`Roses měla bluesem načichlá kytara velký vliv, ovšem deska pojmenovaná poněkud netypicky „It`s Five O`Clock Somewhere“ má několik úskalí. Tím největším jsou předsudky. Guns N`Roses (spolu s Nirvanou a Metallicou) byli největší kapelou světa a od Slashovy sólovky se čekaly další hity ve stylu „November Rain“, „Don`t Cry“ či „Estranged“. Ty nepřichází, jak Slash říkal, hrál je vždy se skřípáním zubů. Dalším problémem je sedmdesátiminutová stopáž. Kytarista možná chtěl vytvořit megalomanské dílo, podobné „Use Your Illusion“, ovšem to se mu podařit nemohlo. A selhává i samotný materiál. Když se podíváme na autorské kredity u největších hitů GN`R, zjistíme, že na rozdíl od Rose a Izzyho Stradlina v nich Slash figuruje jen zřídkakdy. Na druhou stranu je hlavním tahounem skladeb „Coma“ či „Locomotive“, což mohlo jasně dát najevo, jak bude znít jeho sólová tvorba.
„Jednou jsme s Guns přiletěli do Anglie a já měl hodně špatný den. Hned na letišti jsem šel k baru a povídám barmanovi: „Hele, kámo, já vím, že je jen deset hodin, ale opravdu se potřebuju napít“. On se na mě podíval a říká: To je v pohodě, někde už teď je pět…“ uvedl Slash k názvu desky.
Největší hitem „It`s Five O`Clock Somewhere“ je skladba „Beggars & Hangers-On“, vybrána zcela logicky jako první singl. Není čistě Slashovou věcí, velmi důležitý autorský vklad do ní vnesl i jeho parťák Duff McKagan (což byla další věc, která Axla rozpálila do běla, že začal vykřikovat, že tyhle skladby byly určeny pro další album GN`R a Slash je sprostě ukradl). „Beggars & Hangers-On“ ční nad ostatním materiálem, jako jedna z mála věcí má v sobě neopakovatelný duch původních Guns. Ten se Slashovi na jiných místech nedaří zachytit. To by nebylo tak zlé, kdyby deska byla zářícím hardrockovým diamantem, což ale není… Kromě singlového trháku dobře zafunguje úvodní blues „Neither Can I“, skvělá „Soma City Ward“ (s nepostradatelným autorským vkladem bývalého kumpána Izzyho Stradlina), slušná, rozjetá vypalovačka „Be The Ball“, závěrečná (původně gunsovská balada) „Back And Forth Again, částečně Clarkova hravá „Monkey Chow“ a grungem načichlá deprese „Lower“. Zbytek už tak slavný není… Slash ve skladbách „Dime Store Rock“, „Good To Be Alive“, „Take It Away“ či „I Hate Everybody (But You) předkládá obyčejné hardrockové kompozice, jejichž největší devizou je jeho kytarová práce a hlas Erica Dovera. A to je na sólovku hlavního kytarista největší rockové kapely světa na vrcholu slávy přece jen málo…
Deska vycházela pod ostřížím dohledem jak fanoušků, tak kritiky. Poté, co sólové práce Duffa McKagana ani Gilbyho Clarkea nedokázaly splnit obrovská očekávání, zklamal i Slash. Mimoděk je „It`s Five O`Clock Somewhere“ odpovědí na otázku, proč Axl Slashovy nápady odmítl. Kdyby deska vyšla pod hlavičkou Guns N`Roses, rozčarování by bylo mnohem větší. Má jisté atributy toho, co z GN`R udělalo největší kapelu světa, ovšem přidaná hodnota, která tuto partu dělila od zbytku rockové scény a dělala ji výjimečnou, zde není. Není to špatná deska, ale řada míst zavání průměrností. Rozkládat se začala i sestava, v podstatě ihned po vydání alba ohlásil bubeník Matt Sorum odchod s tím, že se chce znovu připojit k Axlovi. Nevydržel ani Mike Inez, znovu mířící do tábora Alice In Chains. Než stačil Slash pracovat s jejich náhradníky, basistou Jamesem Lomenzem (ex-White Lion, Pride And Glory) a Brianem Tichym (ex-Pride And Glory, Billy Idol), přišla z Malibu zpráva: „Okamžitě všeho nech a vrať se, Axl chce točit novou desku.“ To byl konec první formy Slash`s Snakepit, ale i konec prvního a nejdůležitějšího Slashova působení v Guns N`Roses…
|
