Saxon znovu hrají na jistotu. Je to jedna z mála kapela, která drží prapor klasického heavy metalu stále vysoko a pořád ukazuje, jak velká a inspirativní byla Nová vlna britského heavy metalu. Saxon dnes nejsou moc překvapiví, ale rozhodně ukazují, že jejich řemeslo stále vykazuje vysokou kvalitu. Přesně taková je novinka „Carpe Diem“, s níž kapela právě přišla. Rozhovoru se chopil bubeník Nigel Glockler, jenž je třetím nejzasloužilejším členem kapely. Nastoupil do ní v roce 1981, kdy Saxon byli novou kometou na britském metalovém nebi a jeho je hra ke slyšení na šestnácti albech kapely. Kromě nového alba jsme zabrousili i do minulosti, k níž má Glockler rozhodně co říct.
„Carpe Diem“ je vaše čtyřiadvacáté album. Odkud pořád berete inspiraci a energii na natáčení dalších alb?
To už je čtyřiadvacáté album? To je šílené (smích). Všichni píšeme vlastně pořád… Co se týče inspirace, tak to je různé. Většinou je to tak, že se bavíme s Biffem (Byfordem, frontmanem Saxon, pozn. aut.) , říkáme mu svoje nápady, bavíme se o hudbě, co by nás mohla inspirovat nebo vymýšlíme názvy skladeb. I společné hraní je pro nás dostatečně motivující.
Pilotní singl „Remember The Fallen“ je o obětech pandemie. Jak tebe covid zasáhl?
Zásadní samozřejmě bylo, že jsme nemohli hrát. Ale z osobního pohledu bylo fajn strávit hodně času doma a ne na turné. Co mě hodně frustrovalo, bylo to, že se nedalo zajít za příteli, na jídlo nebo na pár piv. Ale měli jsme dost času na psaní nové hudby. Každopádně doufám, že se to všechno už co nejdříve dostane pod kontrolu a vrátí do normálu.
Jsi příznivcem očkování? Myslíš, že vakcína dokáže pandemii vyřešit?
Tak to nevím… Nechci tady politikařit. Spousta lidí si myslí, že očkování je blbost, spousta má opačný názor. Já osobně jsem si nechal dát třetí dávku, ale čistě jen pro jistotu. Někteří lidi říkají, že ti tím dávají do těla mikročipy, což je strašná halda hoven… Já jen chci být v bezpečí, nejen kvůli sobě, kvůli rodině, přátelům, ale i kvůli všem co neznám a nechci nikoho nakazit. Jasně, nosíš respirátor, což je také prevence, kdybys to náhodou chytil. Ale zároveň doufám, že vakcína funguje a myslím, že to dopadne tak, že se budeš očkovat každý rok jako proti chřipce. Když to lidi aspoň trochu ochrání, tak vlastně proč ne.Nebo když to aspoň zmírní příznaky. Jestliže to tak funguje, tak jsem určitě pro očkování. Pořád lepší než skončit v nemocnici.
Název „Carpe Diem“ se překládá jako „Užívej dne“. Je to tak, že žijete tím, co je právě v tomto okamžiku, než že byste se ohlíželi do minulosti, nebo dělali velké plány do budoucna?
Pokud se týče kapely, tak asi ano. Ale plány máme. Tenhle rok chceme udělat pořádné turné ke „Carpe Diem“ a máme naplánované i koncerty, které měly být ke čtyřicátému výročí kapely, z čehož už se teď ale stalo dvaačtyřicáté výročí. Stěžejní bude léto, na které máme pro Evropu naplánované opravdu velké koncerty.
Máš mezi skladbami nějaký svůj osobní favorizovaný song?
Určitě je to „Carpe Diem“, kterou beru jako hlavní skladbu desky. Mám hodně rád i „Age Of Steam“, která je o průmyslové revoluci. Prostě věk páry… A pak také „The Pilgrimage“, tu beru jako zásadní věc.
Mám pocit, že právě „The Pilgrimage“ má v sobě atmosféru titulní věci z „Crusader“…
Určitě, ta spojitost s „Crusader“ tam je. Navíc má tahle věc hodně dobrou melodii i text.
Dalším výtečným bodem alba je kytarové sólo ve skladbě „Black Is The Night“. Kdo přišel s nápadem, který úplně změnil tvář celé skladby?
To přesně nedokážu říct, tahle část vzešla přímo z nahrávacího procesu. Můžu říct, že oba kytaristé jsou skvělí a inspirativní. Doug (Scarratt, pozn., aut.) bydlí jen kousek ode mě, takže jsme přáteli i mimo Saxon. Hráčsky jsou ale brilantní oba. Doug i Paul.
Album zní jako typická práce Saxon. Bylo pro vás důležité držet se staré, osvědčené tváře kapely?
Prostě tak zníme… Kdybychom začali hrát jazz, tak by to pořád znělo jako Saxon. Je to také hodně o zvuku, který dělal Andy Sneap, se kterým pracujeme už delší dobu. Hrajeme, co hrajeme a pořád to bude mít punc naší kapely. Tedy pokud nezačneme hrát techno nebo něco takového (smích).
Proč znovu Andy Sneap, když loňské album coververzí „Inspirations“ produkoval Biff Byford?
Protože je skvělý producent. Pracuju s ním hodně rád, i když se tváří seriózně, tak s ním člověk zažije kopec srandy. Když dělal na bicích, tak mi vždycky všechno zpět posílal, abych si to poslechl doma, což mi velice vyhovovalo. Rozumí nám, chápe, jací jsme a o co se snažíme. Najít dobrého producenta, co ti rozumí a chápe hudbu, kterou hraješ, není až tak jednoduché. Vezmi si album „Crusader“, což je určitě jedno z našich nejlepších, ale ta produkce? Není tak dobrá jako třeba u desky „Power And The Glory“, kterou jsme udělali předtím.
Většina alba se natáčena ve Velké Británii, ovšem bicí jsi nahrával v Německu. Znamená to, že jste na desce nepracovali společně?
Já byl od kapely kompletně oddělen, protože bicí jsem měl v Německu. Nahrával jsem přímo ve skladišti, kde je mám uložené. Odpadly problémy s přepravou, která je u bicích nejnáročnější. Navíc je pak musíš skládat, ladit a podobně. Když všichni nahrávají dohromady, tak se snadno stane, že někdo nějakou skladbu posere a jedeš od znova. Třeba nastokrát. Takhle si to nahraješ sám, po tobě jde další a pak zase další. Nemusí všichni všechno točit pořád pod začátku. Je to jistota a eliminuješ tím, že by někdo mohl být neustálým přehráváním nasraný (smích).
Zaujalo mě prohlášení Biffa Byforda, který řekl, že stará alba Saxon jsou minimálně stejně dobrá jako desky Iron Maiden. Souhlasíš s tím? Považuješ Saxon za stejně velkou kapelu, jako jsou Iron Maiden nebo Judas Priest?
To asi ne. Určitě ne. Já jsem nenahrál první čtyři alba, takže nemám právo se k tomuhle vyjadřovat… Když jsme ale vydali „Power And The Glory“, udělali Iron Maiden „Piece Of Mind“ a společně jsme byli na turné v Americe. Někde chodili lidi hlavně na ně, jinde zase na nás. Tehdy jsme byli na stejné úrovni, ale to už je tak dávno… Třeba „Piece Of Mind“ jsem si tehdy koupil a dodnes ho mám a rád ho poslouchám, protože to je moje oblíbená deska. Nerad bych ale srovnával, protože to ani nejde. Jsme dvě různé kapely.
I když ty nejsi zakládajícím členem Saxon, prožil jsi s kapelou nejslavnější dobu osmdesátých let. Jak vzpomínáš na časy, kdy končila Nová vlna britského heavy metalu a vy jste se pokusili prorazit v Americe?
Noo… průlom v Americe. Podle mně jsme byli trochu naivní a naletěli managementu, který říkal, ať uděláme album pro americké publikum. Měli jsme k dispozici amerického producenta,Jeffa Glixmana, s nímž se nám dobře pracovalo, ale management to zase tlačil jiným směrem. Chtěli, abychom pokořili Ameriku, až si naši britští fanoušci začali myslet, že měníme orientaci. To už je pryč a my se snažíme hledět do budoucna.
Poprvé jsi Saxon opustil v roce 1987. Bylo to proto, že by se ti nelíbil rockovější či popmetalovější styl desky „Rock The Nation“ a skladby připravované pro album „Destiny“?
Ne, kvůli tomu to nebylo. Já odešel ještě předtím, než se začala „Destiny“ vůbec připravovat. Bylo na něm sice několik popovějších věcí, ale i tvrdé kousky. Navíc management tehdy kapele dal na desku jen deset dní ve chvíli, kdy nebylo nic připravené. To byla další neshoda s managementem, kvůli čemuž jsem odešel. Už toho bylo dost. S těmi lidmi se nedalo pracovat.
V devadesátých letech se vám po komerční stránce moc nedařilo, přesto jste vydali jedno z vašich nejlepších alb „Dogs Of War“. Byla tato deska pro vás důležitá, že kapelu udržela při životě v době, kdy světu vládl grunge?
Prostě jsme vydrželi a nepoložili se. Už „Solid Ball Of Rock“ bylo pro nás celkem velké album a taky bylo dělané v té době, kdy začínal grunge. Co se týče popularity, každá kapela jde nahoru i dolů, ale vždycky k sobě musíš být upřímný. Právě na „Dogs Of War“ jsme v sobě měli hodně čerstvé, až mladické energie a dali jsme do něj všechno, abychom překonali dobu grunge. Byla to skvělá deska, ke které se často vracíme na koncertech a máme s tím úspěch.
Na konci devadesátých let jsi Saxon znovu opustil. Mluvilo se o tvých zdravotních problémech. O co tehdy šlo?
Jeli jsme evropské turné s „Unleash The Beast“ a pak jsme se vydali do Ameriky, ale já si natrhl sval mezi krkem a ramenem. Napřed jsem to moc necítil, ale zhoršovalo se to a když bylo volno, šel jsem k doktorovi. Ten mi řekl, že několik měsíců nesmím hrát. Tak jsem z kapely odešel a místo mě přišel Fritz Randow.. Já jsem pořád pro Saxon psal nové věci, jen jsem nehrál koncerty. Některé moje skladby se objevily na albu „Killing Ground“, protože Fritz se o skládání nikdy moc nezajímal. Pořád jsme byli v kontaktu, jen jsem nebyl moc vidět. Ptali se mně, jestli se nevrátím, ale mě nepřišlo fér vůči Fritzovi říct: “Tak jo Fritzi, dík, a teď padej…”
V novém tisíciletí máte pevnou pozici zejména v Evropě. Máte ambice ještě prorazit na americkém nebo japonském trhu?
Asi jako každý bychom chtěli samozřejmě prorazit úplně všude. Bylo by skvělé být populárnější na dalších místech. Třeba v Americe jsme hráli s Judas Priest a Black Star Riders a na akce chodilo hodně lidí. Když jsme byli naposled v Japonsku, hráli jsme na nějakém místě pro patnáct set lidí a hned jsme koncert vyprodali. Přidali jsme proto ještě jeden. Byl bych rád, kdyby se fanouškovská základna v Japonsku ještě více rozšířila, protože mám Japonsko rád. Třeba se nám to povede s novým albem. Držíme si palce.
Síla alb Saxon spočívá v tom, že hrajete úderné heavymetalové skladby. Leckteří vaši kolegové z dob Nové vlny britského heavy metalu experimentují s ambiciózními koncepčními dvojalbovými projekty. Dá se od vás očekávat někdy něco podobného?
To je těžké říct. Třeba jednou jeden z nás začne něco takového psát a samo se to k tomu nasměřuje. Ale takové plány neexistují. Možná v budoucnu nějaký koncept vznikne, ale v plánu to teď není.
Vaši bývalí spoluhráči Graham Oliver a Steve Dawson si před lety založili kapelu Oliver/Dawson Saxon. Jak jste se na to dívali a jaký vztah k této jejich kapele máte dnes?
Nejsem si jistý, ale myslím si, že už ani nehrají. Každopádně s nimi nechceme mít vůbec nic společného. To, že si říkali Saxon, beru jako urážku, protože lidi na to chodili a mysleli si, že jsme to my. Můžou si dělat cokoliv, co jim vyhovuje, ale ať se neserou do nás. A třeba s Dawsonem jsem nemluvil už roky…
Dlouhou dobu se mluví o tom, že staré rockové a metalové kapely odchází do důchodu. Vidíš nějakou mladou kapelu, která by se v příštích letech mohla stát hvězdou vašeho formátu?
Ježíšmarja, to nevím, dneska existuje tolik kapel… Žádná konkrétní mě úplně nezasáhla, ale může se stát, že jednoho dne začnu projíždět youtube a na někoho narazím. Já ani moc už nechodím na koncerty. Když seš dlouhé měsíce na turné, tak si chceš dát pauzu a ne jít hned na koncert jiné kapely. Asi je spousta skvělých nových kapel a možná, že se některá z nich dostane v budoucnu hodně vysoko.
|
