Praying Mantis se vždycky dali brát za jistotu melodického hard rocku s příchutí AOR, což byl aspekt, který je odlišoval od britských souputníků Nové vlny britského heavy metalu, přestože u nich působili zásadní členové prvotní fáze vývoje Iron Maiden zpěvák Paul Di`Anno a kytarista Dennis Stratton. Jenže u Praying Mantis drží otěže pevně v rukách bratři Troyové a těm se nikdy do metalu moc nechtělo. Ani v dobách, kdy tento styl válcoval starý kontinent, o to méně, když už jsou prakticky v důchodovém věku. Od Praying Mantis nelze očekávat žádný burácivý sound ani skladby, které by tlačily na pilu tvrdosti. V tom má kapela jasno dlouhou řadu let a nejinak je tomu i po čtyřleté pauze, po níž přichází s novinkou „Katharsis“, která nepohne jejich historií a nezařadí se k vrcholným momentům kariéry. Přesto úplně špatné není.
S Praying Mantis bylo vždy důležité přistoupit na jejich hru a nečekat, že někdy budou tvořit stylové milníky. V jejich diskografii nenajdeme žádnou opravdu velkou desku, která by se zapsala mezi nejlepší alba rockové historie. Nenajdeme v ní ani žádné dílo, o němž by se dalo s čistým svědomím říct, že je slabé. V posledních letech si Praying Mantis udržují jakýsi status quo, ať už se to týče stylu nebo kvality alb. Vsadili na to, že nechtějí především urazit své věrné fanoušky, kteří s nimi jsou od začátku osmdesátých let. Ovšem za cenu toho, že se od nich nedá čekat žádný vývoj. Jsou zapouzdřeni ve svém světě, v němž se nevyhnou občasnému sebevykrádání, ale ve kterém se tvoří podle poctivých norem. Poslouchat dnešní Praying Mantis působí jako výlet do časů dávno minulých. Leckdy do osmdesátých let, nezřídka i do dekády dřívější. Tahle kapela je jen pro staromilce…
Proto na „Katharsis“ nehledejte nic moderního nebo současného. . V jedné z nejlepších skladeb desky, úvodní „Cry Of The Nations“, se kapela vyznává z lásky k Uriah Heep, ovšem dělá to se skutečnou grácií a tím nastavuje laťku docela vysoko. v řadě dalších skladeb na ni však už nedosáhne a následující minuty se zdá, že Praying Mantis veškerou energii vyčerpali v úvodní věci. Její dozvuky lze ještě vystopovat v „Closer To Heaven“, jenže už s „Ain`t No Rock N`Roll In Heaven“ se dostavují pocity letargie a známky podivné únavy. Co na tom, že následující „Non Omnis Moriar“ má velmi slušný refrén a „Long Time Coming“ působí, jako kdyby vypadla z natáčení klasických alb Foreigner, všechno začíná znít až příliš, ehm… zastarale. Vyčítat tohle Praying Mantis není sice úplně košér, ovšem na „Katharsis“ se tyto tendence projevují více než na předchozích počinech „Gravity“ či „Legacy“. Roky nejdou zastavit…
Nejhůře je na tom střed desky. „Sacrifice“ je k uzoufání nudná balada, jež nedokáže vytvořit zamýšlenou dramatickou atmosféru. Kapela zvedne hlavu ve vcelku svižné „Wheels Of Motion“ (jedna z těch lepších věcí) a tvrdé „Masquerade“, ovšem ve „Find Our Way Back Home“ a „Don`t Call Us Now“ jdojde na mlácení prázdné slámy. I přes příjemné melodie kytarových linek působí Praying Mantis jako kapela dobrosrdečných tatíků, kteří si spolu odskočí zahrát do vyhřáté zkušebny před tím, než se bude podávat čaj o páté. Finále v podobě „The Devil Never Changes“ je už v pořádku, kapela vytahuje nejsilnější zbraně v podobě svižných linek a vygradovaného refrénu, v němž velký výkon předvádí zejména zpěvák John Cuijpers, až trochu nepochopitelně držící se zpět v řadě dalších skladeb.
„Katharsis“ je pro Praying Mantis slabší chvilkou. Není o moc horší než předchozí alba, ale převládající pocit únavy z něj dělá album hůře poslouchatelné. Pánům není možné vyčítat věk a už vůbec ne to, že nemají tolik energie jako v mládí, takže lze jen doufat, že se toto nestane základním symbolem jejich další práce.
|
