O vlivu a umění Steva Vaie není třeba polemizovat, protože už navždy zůstane jedním z největších mistrů rockové kytary, navíc stylově velice doširoka rozkročený. Když pomineme jeho dřevní začátky v sedmdesátých letech, kdy se spíše snažil do detailu přehrát sóla svých oblíbenců Jimmyho Page, Ritchieho Blackmorea, Jimiho Hendrixe nebo Jeffa Becka, nelze nezmínit fakt, že si ho jako osmnáctiletého střelce vybral král avantgardního rocku Frank Zappa. S ním Vai hrál několik let a Zappův trochu schizofrenický a neuchopitelný styl jej navždy poznamenal. Přestože od velkého učitele udělal v polovině osmdesátých let ostrou odbočku k heavy metalu, když v Alcatrazz nahradil Yngwieho Malmsteena a nakonec vstoupil do světa stadionového hard rocku, ať už jako člen doprovodné kapely Davida Lee Rotha nebo Whitesnake, stále se vracel k tomu, co se kdysi u Zappy naučil. Samozřejmě poučen hudebními trendy, které se střídaly na rockové scéně, ale stále až charismaticky roztodivný a progresivně založený. Pro svou hru je řazen do jednoho šiku se svým dalším učitelem, Joem Satrianim, a platí za stejnou legendu, ač je jeho hudba určena spíše fajnšmekrům než širší veřejnosti.
Vai se poprvé sólově prezentoval v době, kdy měnil Zappův najazzlý kabát za mnohem tvrdší rockmetalovou škatulku a tento přerod výstižně dokumentuje jeho debut „Flex-Able“. Nedosáhl zářivých výšin a proto nemohl Vai zcela profitovat jako sólový umělec, a tak vstoupil do kapely Davida Lee Rotha a následně i Whitesnake. Tam si přiostřil ostruhy, jeho jméno zářilo na rockovém nebi a najednou byl restart sólové kariéry snadnější. Album „Passion And Warfare“ z něho udělalo hvězdu i mezi kytarovými hrdiny a Vaiovo jméno se objevovalo na předních místech v renomovaných anketách o nejlepší kytaristy. Pod svým jménem si sestavil kapelu, v níž se jako zpěvák představil kanadský podivín Devin Townsend a jejich společná práce „Sex & Religion“ je dodnes považována za naprostou klasiku. I když se cesty Vaie a Townsenda brzy rozešly a kytarista se vrátil k vydávání povětšinou instrumentálních alb, ze sólové práce ze začátku devadesátých let Vai žije dodnes.
V podstatě rezignoval na pokrok a stylovou přelétavost z osmdesátých let (a začátku devadesátých) a dodnes servíruje typický hardrockový základ, poučený zappovským jazz fusion, a nepřestává udivovat eskamotérskými prstolamy, letícími po hmatníku kytary. Překvapovat už tolik nemůže, přece jen je pryč doba, kdy byl briskně inspirativní a novátorský, ale každé jeho album bylo vždy zárukou nejvyšší kvality kytarové práce. Skladby už nedokáží být tak pestré jako na „Passion And Warfare“ a „Sex & Religion“ (zde to bylo dané také přítomností Townsendova zpěvu), ale kdo by mu tohle vyčítal. To stěžejní Vai řekl před lety, dnes je tu spíše jako mistr svého řemesla. Na „Inviolate“ toho nabídne vrchovatě, i když převapit nedokáže. Tedy kromě obalu, na němž ukázal svůj nejnovější vynález, tříkrkou kytarovou „Hydru“. Tu představí v otvíráku „Teeth Of The Hydra“, v němž vypálí tvrdé hardrockové riffy, ale neopomene přidat ani prvky latinsko-americké hudby. Hvězdnou chvilku, v níž jako by jeho kytara chtěla suplovat velké stadionové refrény, zažije v „Zeus In Chans“, která se ukáže být nejlepší kompozicí alba.
Postupem času Vai upadá do jakési rutinní polohy, nejpozději s „Avalancha“ se začne opakovat a trochu bloudí v začarovaném kruhu. Skladba není o moc slabší než předcházející věci (už jen pro ostré, zabijácké riffy v úvodu), ale představuje zlom, ve kterém se deska stává jaksi obyčejnější a nudnější. Z letargie dokáže posluchače vytrhnout „Knappsack“, svým odlišnějším pojetím, místy dokonce pod rychlými sóly probleskují bluesovější motivy. Tuto skladbu představil Vai před vydáním alba na youtube, zcela v ní udivuje prací na hmatníku - celou věc nahrál v době, kdy nemohl používat druhou ruku po operaci ramene. To je okamžik, který svědčí o jeho hráčské genialitě.
„Inviolate“ je Vaiovou klasickou prací. Kdo by čekal, že bude stejně elektrizující a novátorský jako v devadesátých letech, bude pravděpodobně zklamán, protože Vai desku nahrál nejtypičtějším způsobem. Jestli se posluchač spokojí s tím, že dostane v podstatě jen „normální“ (toto slovo je ale zavádějící) porci jeho skladeb, žádné odsudky nejsou na místě. Album je spíše určeno kytarovým maniakům, kteří si budou lámat hlavu, jako to Vai zase dělá. Pro širokou veřejnost tento kytarista nehraje už dávno…
|
