Kdy a jestli vůbec vyjde očekávaná deska Guns N`Roses, je stále ve hvězdách a jisté je, že toto umělé prodlužování comebacku Axla Rose, Slashe a Duffa McKagana kapele nebývale škodí, protože zájem fanoušků o turné, na kterém se přehrávají jen třicet let staré jistoty, začíná pomalu klesat. Jenže s touhle kapelou nikdy nebylo nic jednoduché a její existence popírá všemožné zákonitosti. Proto se Slash, protipól vůči kdysi excentrickému frontmanovi (dnes už spíše introvertnímu podivínovi) Axlu Roseovi, snaží udržovat v povědomí alespoň s vlastním projektem, který tvoří spolu se zpěvákem Mylesem Kennedym a trojicí skvělých muzikantů, ukrytých pod hlavičkou The Conspirators. To je podnik mnohem menších rozměrů než moloch Guns N`Roses, ovšem alespoň jde o živoucí organismus. Parta působí jako poctivá kapela a ne jako nadnárodní korporace, vykazující multimilionové zisky, ale žijící jen ze své minulosti. A co na tom, že vydává EP „Hard Skool“, které až takovou novinkou není. Pokud chcete slyšet Slashe v jeho aktuální formě, je záhodno sáhnout po albu „4“, čtvrtém spojení s Mylesem Kennedym a ostatními Conspirators.
Kytaristovy hry se na něm dostane vrchovatě. Slash není žádný megaloman typu Yngwieho Malmsteena, který by vše soustředil kolem své kytarové práce, o pozornost se poctivě dělí s Kennedym, ale vždy je to on, ke komu sklouzne sluch. Je úplně jedno, kdo stojí po jeho boku v mimogunsovských aktivitách, protože hlavní postavou je pořád on. A jeho kytara. A jeho riffy… Pro leckoho tento fakt je kamenem úrazu. Bylo už popsáno několikrát, že Slash není typem geniálního skladatele formátu exparťáka z GN`R Izzyho Stradlina a proto dokáže nabídnout formálně výbornou desku, plnou skvělých muzikantských výkonů, ovšem nikoliv nadčasových (a nadžánrových) hitů, které Stradlin a Rose sypali z rukávu. Slash neumí psát skladby typu „November Rain“, „Don`t Cry“, „Estranged“ či „You Could Be Mine“ a proto na všech svých deskách, ať už to bylo se Snakepit, Velvet Revolver či právě s Mylesem Kennedym, vždy odvádí svůj standard. Tu lepší, tu horší, ale stále postavený na tom, jakým způsobem tvořil před dávnými lety v Guns N`Roses. Stranou těch největších hitů, které neměl nikdy rád…
Stejně je tomu i na novince. Znovu si ostré hardrockové riffy a dravá energie podávají ruku se Slashovým bluesovým cítěním a ambicemi, které by chtěly atakovat někdejší mety Guns N`Roses, ale dít se tak nemůže. Slash jako kdyby ve svém výrazu ustrnul v čase. „4“ nenabízí posun prakticky nikam a je koncipována tak, aby především uspokojila staré fanoušky. Slash se trochu mírní v sólování, dává více prostoru riffům a místy i temné atmosféře a celkově hraje spíše pro dobro kolektivu. Nestrhává na sebe pozornost, nemá s kým soutěžit, vrchním kohoutem na „konspirátorském“ smetišti je znovu on sám. Potřebuje výraznějšího parťáka k tomu, aby se bičoval k výkonu (stačí si poslechnout novinkovou „Hard Skool“ od Guns N`Roses, kde s Axlem svádí boj jako za starých časů) a předložil nejlepší práci. Tady je vše jaksi… ehm… bezpečné. To je důvod, proč se leckdy skladby této pětice blíží k jisté formě nevýraznosti.
To mu nelze vyčítat, tak to je po celá léta. Že se nebude konat žádná změna, ukázal pilotní singl „The River is Rising“, shrnující všechny atributy kapely do jedné skladby a znovu odhalující fakt, že skutečná energie Slashovy sólové tvorby se ukáže až při živých vystoupeních. Kapela vytáhne tu a tam neotřelý motiv jako v úvodu „C`est la vie“, hnaný spodními proudy bluesově rozmáchlého riffu, ale povětšinou nechává album příjemně plynout. V polovině, když už se formát skladeb začíná zdát trochu ubíjející, skupina přece jen sáhne k mírné změně a vytasí se s psychedelickou „Spirit Love“, jež zbytky grungeové (a částečně i bluesové) atmosféry může evokovat první Slashův pokus vystoupit ze stínu Guns N`Roses, tedy desku “It`s Five O`Clock Somewhere” od Slash`s Snakepit. Na své nejslavnější působiště upozorní ve „Fill My World“, jejíž úvodní vyhrávka může připomenout „Sweet Child O` Mine“, přestože podobně extatický kousek s geniální výpravou a aranžemi se kvůli nepříliš funkčnímu refrénu vyplodit nepodařilo. Naštěstí Slash má v zásobě drsnou „Call Off The Dogs“, jež by mohla být výkladní skříní desky. Vydařilo se i finále v podobě dramatické „Fall Back On Earth“, rostoucí na kytarových sólech z mlžného oparu do mohutné kompozice. Ideální věc na závěr celého alba.
Slash a jeho parta opět předkládají poněkud rutinní, ovšem stále vysoce profesionální práci. Instrumentálně je deska na výši a Myles Kennedy si odpouští přílišné používání svých leckdy protivných manýrů. „4“ není zářivé album plné hitů, ale jen další dílek do Slashovy diskografie. Ale kdo by čekal nové „Appetite For Destruction“…?
|
