I když snahy Gotthard o ovládnutí švýcarského rockového trůnu byly za života původního zpěváka Steva Lee velice silné, nakonec jsou to pořád zasloužilci Krokus, kteří si mohou nárok na tento titul uzurpovat. Velkou zásluhu na tom má jejich zpěvák, rodák z Malty, Marc Storace, který se podepsal pod nejklasičtější alba kapely, ať už „Metal Rendez-vous“, „Hardware“ či „The Headhunter“, ale i pod tituly nejnovější. Jeho hlas, mírně evokující nebohého Bona Scotta z AC/DC, se stal během let jasným poznávacím znamením kapely a na evropské hardrockové scéně také prototypem živelného frontmana. Na tom se nemění nic ani ve chvíli, kdy si Storace odbyl sedmdesáté narozeniny. Na pozici frontmana AC/DC si jej dokážete představit dnes jen stěží, ač se o něm jako o náhradě za Briana Johnsona mluvilo, ale i tak se zdá, že Storace má pořád energie dost. I na to, aby připravil materiál mimo působení své kapely…
Novinka „Live And Let Live“ je Storaceho druhé sólové album. První „The Blue Album“ vydal v roce 1991, kdy po „zlatých osmdesátých“ vystoupil z rozjetého vlaku Krokus. Tehdy jeho kariéra zajímala málo koho. Krokus se na konci osmdesátých let vyčerpali a působili oproti mladým kapelám, jako přežití dinosauři. V té době měly problémy i větší legendy, upadající v nemilost mladého publika a proto to vypadalo, že následující grungeová vlna smete nejen Krokus, ale i Storaceho. Comeback v polovině devadesátých let působil jen jako plácnutí do vody a byl to až začátek nového milénia, který kapelu i zpěváka vrátil znovu do hry. Už s poněkud ošuntělými kartami v ruce, ale přece jen se postupem let Krokus dobrali legendárního statutu. Dnes tvoří hudbu zejména pro pamětníky, kteří ji dokáží stále ještě ocenit. Právě jim je určena Storaceho nová sólovka. I když nová… Sám zpěvák přiznal, že leckteré skladby tvořil už před dvaceti lety a teď, v době, kdy zůstal zavřený doma, nápady probral a přihodil k nim i trochu aktuálních věcí.
„Live And Let Live“ je starosvětská deska, která výrazově zůstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. To je její největší chyba a výhoda zároveň. Chtít po dnešním dvacátníkovi, aby si ji poslechl, by bylo asi zbytečné. Nepochopil by ji. Deska má neomalený sound, který je zároveň velmi upřímný. Nespoléhá na zbytečně překombinované aranže, o to více využívá bluesové zemitosti a proto úvodní energická hardrockovka „Live And Let Live“ působí jako výzva k pouliční bitce. Storace na ní ukazuje svou nejklasičtější tvář, která toho hodně vděčí AC/DC i Deep Purple, ale to je přesně poloha, v níž ho jeho fanoušci chtějí slyšet. Nevadí, že v následujících skladbách trochu zvolní a zejména v „Lady Of The Night“ přidává velké množství bluesových vlivů. I zde jeho hlas je i ve vysokém věku stále dostatečně přesvědčivý, i když do rockové extraligy mu tentokrát mírný krůček chybí. Zpívá však od srdce, přesně tak, jak to cítí.
Na „Live And Let Live“ nehledejte žádné soudobé postupy ani vyloženě prvoplánové hity. Lze na ní slyšet, jakou radost natáčení Storacemu dělalo. Deska je o něco přesvědčivější než poslední alba Krokus, zejména proto, že Storace používá pestřejší paletu nálad. Dominuje klasický hard rock titulní věci a skladeb „Carry The Burden“, „Broken Wings“ či „Love Over Money“ (ta evokuje „Once Bitten Twice Shy“, kterou proslavili v osmdesátých letech Great White), ale není jediný, čeho se posluchač na albu dočká. Storace nečekaně nasazuje baladickou „Don`t Wanna Go“, v níž jeho hlas jihne (!) za doprovodu klavíru a ukazuje variabilitu svého projevu. Vše dostupuje vrcholu ve finálové části alba, ve které zpěvák předloží dokonalou bluesovsku „Time Waits For No One“, v níž se dotýká hvězdných chvil Garyho Moorea. V této chvíli dosáhne svého současného vrcholu.
„Live And Let Live“ lze brát jako poděkování fanouškům, kteří Storacemu dopřáli tak dlouhou hudební kariéru. Je přesně typem alba, který pamětníci chtějí slyšet. Výrazově míří někam před Marcův nástup do Krokus (tedy před rok 1980), což lze ale Storacemu tolerovat. Navíc když ukazuje, že pořád umí napsat jednoduchou, ale ohromně funkční skladbu.
|
