Snaha být novým Yngwiem Malmsteenem doslova bije do očí. Ovšem má zpoždění už skoro čtyřicet let. Tytam jsou doby, kdy Malmsteen, kdysi nazývaný zázračné švédské dítě, udivoval svou novátorskou hrou a s prstem v nose přehrával klasiky od Paganiniho nebo slavné Beethovenovy skladby jen na otřískanou kytaru Fender Stratocaster. V osmdesátých letech to budilo nebývalý rozruch, protože Malmsteen byl pravděpodobně první a nejviditelnější kytarista, který se do podobného podniku pustil v takovém rozsahu. Pod jeho hbitými prsty se zrodil neoclassical metal, hudba postavená na souhře metalové kytary a variací vážné hudby. Malmsteen nezapomínal na jednu věc - že základem je vždy dobrá rocková skladba, kterou si posluchač zapamatuje. Co na tom, že dnes na to zvysoka kašle a jeho novátorský duch se ztratil pod dojmem ega a vlastní výjimečnosti. Možná proto Američan Andy Sartori vytáhnul do boje a ukazuje, co se všechno ze slavné malmsteenovské éry osmdesátých a devadesátých naučil.
Díval se Švédovi přes rameno dobře, jistě viděl jeho instruktážní videa i koncerty tisíckrát, ale nepřiučil se tomu, jak se píše dobrá skladba. Dalo by se přimhouřit oko, že „Dragon`s Fire“ je jeho první nahrávka a že mladý Američan skutečně bravurně zvládá krkolomné jízdy po hmatníku, ale už se nedá omluvit jakákoliv absence neotřelých nápadů. Jak v kytarových sólech, tak ve skladbách samotných. Toto album zní, jako kdybyste poslouchali nějaký Malmsteenův demosnímek z dob, kdy se rozhodl opustit Švédsko a vyrazil dobýt Ameriku. V roce 1980 nebo 1981 by jistě tato deska měla velký úspěch, ale co s ní dnes? Navíc, když si kapela nedokáže nastavit pořádný zvuk a zní, jako kdyby se v čase přenesla až do prenatálních let heavy metalu.
Snaha by se měla ocenit a proto je třeba dát této desce několik poslechů. Co kdyby…, jenže nic se neděje ani po třetím, ani pátém testu. Objeví se místy docela slušné melodické nápady jako "Through The Eyes Of My Soul“, ve které se kapela ponoří více do baladických temp a najednou z ní začnou padat obstojné harmonie. Nebo ve svižné „Battle In The Distant Lands“, v níž čtveřice muzikantů sbírá síly ke klasicistnímu heavymetalovému ataku a podaří se jim do skladby importovat požadované množství energie. Za poslech stojí i „Castle Of Lost Souls“, v níž se Sartori blíží Malmsteenově virtuozitě, což se poslouchá docela hezky, ale rozhodně to nikoho nedokáže ohromit. Tato skladba má ještě jedno (ne zrovna nevýznamné) plus. Jedná se o instrumentálku, ve které posluchač není konfrontován s protivným hlasem zpěváka Scotta Boarda, což je jedna z největších bolístek alba. Podobně stylově koncipované desky potřebují silného vokalistu, kterým však Board není a nepomůžou mu ani zkušenosti, které v minulých letech čerpal v provinčních spolcích Cerebus nebo Dimage.
I on tuto desku zabíjí. Disponuje tenkým hlasem a snaží se využívat manýry, jaké používal Geoff Tate (ex-Queensrÿche) v době, kdy neuměl pořádně zpívat. Jeho hlas zaniká i v katastrofálním zvuku garážového dema, jenž by se nechal unést jen na začátku osmdesátých let. Jestliže spíláte Malmsteenovi za to, že si na nových albech nedokáže vyhrát ze zvukem a všechno točí na koleni (asi aby se ušetřilo…), poslechněte si Andyho Sartoriho. Hned bude komu jinému nadávat… Při výčtu negativ je třeba zmínit obal. Ten se křečovitě drží malmsteenovského modelu (podívejte se třeba na album „Trilogy“), ovšem působí zcela nedotaženým a amatérským dojmem. Tím se k této desce hodí…
Album může být určeno jen skalním fanouškům jak Sartoriho, tak Malmsteena. Ani ty pravděpodobně nedokáže zcela potěšit. Snad si z tohoto nevydařeného díla mladý Američan vezme ponaučení a příště se do všeho opře lépe. A snad i s korekcí sestavy…
|
