Čas letí jako zběsilý a už je to více než třicet let, co Eddie Vedder jako předák nových hvězd Pearl Jam vtrhl na scénu a šokoval návštěvníky koncertů akrobatickými kousky na pódiových konstrukcích. Na začátku devadesátých let se stal jedním ze symbolů nastupující grungeové revoluce a svým vášnivým projevem poháněl největší hity tehdejší generace. „Even Flow“, „Jeremy“, „Black“ či „Daughter“ byly těmi nejvýraznějšími a díky nim je Vedderovo jméno zapsáno v rockové historii zlatým písmem. Pearl Jam působili autenticky, měli v sobě obrovskou energii a dokázali, že i z obyčejné skladby se dá vykřesat maximum. Jenže nic netrvá věčně. Dnes je tato kapela brána jako artefakt vzrušující doby, přeživší grungeoví dinosauři (ač se tohoto stylu postupem let takřka vzdali) a z Veddera je zasloužilý tatík. Dlouhou kštici ostříhal, neskrývá ani pivní bříško, jen flanelovou košili do šatníku stále odložit nechce.
Těžko si jej dnes dovedeme představit jako někoho, kdo bouří ve skladbách typu „Why Go“, jako někoho, kdo napíná svůj hlas k prasknutí. Vedder se zklidnil. Je to přirozený proces, kterým prošli i Pearl Jam, pro něž je dnes nepředstavitelné točit podobná alba jako „Ten“, „Vs“ nebo „Vitalogy“. Během let do jeho tvorby pronikavě vnikly folkové vlivy, což ještě více dokumentovala i Vedderova sólová tvorba, s níž začal v novém miléniu. Bylo by ale bláhové se domnívat, že alba „Into The Wild“ či „Ukulele Songs“ mohla mít dopad a komerční úspěch jako desky jeho domovské kapely, protože jak sám Vedder říká, sólové nahrávky jsou spíše sondou do jeho duše, svobodným vyjádřením, kde se nechce nechat svazovat konvencemi. To se teď ale ukázalo jako dvousečné, protože Vedder se částečně vrací k tomu, co kdysi dělal s Pearl Jam. Novinka „Earthling“ tak opisuje kruh a zpěváka směřuje také do devadesátých let. Žádné nové „Ten“ se sice nekoná, ovšem z novinky je cítit skoro až sentimentální snaha alespoň částečně se vrátit do starých časů.
Vedder nenatočil pokračování minulé sólovky „Ukulele Songs“, ale z části předkládá vlastní variace na téma Pearl Jam. Bez Stonea Gossarda, Jeffa Amenta a Mikea McCreadyho zní trochu jinak, ale duch doby devadesátých let „Earthling“ prostupuje především v rovině toho, že Vedder jede nadoraz a opouští písničkářský a minimalistický výraz. Tam, kde prim hraje poctivý rockový sound, se reminiscence na jeho kapelu objevují silněji, ač nelze čekat, že by Eddie předložil něco tak magicky znějícího, jako byl debut „Ten“. Ale v „Power Of Right“, „Good And Evil“ nebo „Brother The Cloud“ má k někdejšímu znění blízko, ač jeho hlas postupem let více zhrubl, zamířil do nižších poloh a celkově působí trochu opotřebovaným dojmem. Ta ležérnost a hraný flegmatismus u někdejšího mluvčího grunge nepřekvapí. Nečekaná je spíše vyjadřovací forma, a to zejména u někoho, kdo o sobě vždycky tvrdil, že se dívá hlavně do budoucnosti a nechce se zaobírat tím, co bylo. „Earthling“ Veddera nese až někam před start jeho sólové dráhy, kdy ještě zcela nezběhl k folk rocku.
Ten je desce rovněž zastoupen, i když ne v takové míře, jako na „Ukulele Songs“ či „Into The Wild“. Možná za to může i výběr spolupracovníků. Vedder se nespolehl jen na své skladatelské schopnosti, jelikož deska vznikala ve spolupráci s bubeníkem Red Hot Chili Peppers Chadem Smithem, jeho někdejším kolegou, kytaristou Joshem Klinghofferem a multiinstrumentalistou a producentem Andrewem Wattem, strůjcem poslední desky Ozzyho Osbournea „Ordinary Man“. Jejich ráznější rockový styl je cítit i z jemnějších věcí, jako je písničkářská „Invincible“ (zde Vedder evokuje tvorbu Bruce Springsteena) „Fallout Today“, „The Dark“ či balada „The Haves“. Bez jejich vlivu by snad Eddie znovu sklouzl k čistému folkovému písničkářství... Možná mají jemnější skladby díky tomu i popovější feeling, který se naplno rozjede až v „The Picture“, společném dítku Veddera a Eltona Johna, a staromilské „Mrs. Mills“, kde hostuje bývalý bubeník The Beatles Ringo Starr. Oba do skladeb vnesli vlastní prvky, ač Starr nebyl spolutvůrcem, zní „Mrs. Mills“ jako čistokrevná věc jeho slavné kapely.
„Earhling“ je profesionální práce, o tom žádná. Nechybí ji Vedderův typický rukopis, který léty obrousil hrany. Ani když zpěvák rozehraje svou hru na minulost, nemůže nikdy dosáhnout stejné energie a entuziasmu jako kdysi. Je to v podstatě usedlá nahrávka, formálně dokonalá, ve své podstatě i trochu nudná. Alespoň ale Vedder nepůsobí jako karikatura sebe sama.
|