Cult Of Luna jsou bráni jako letití matadoři extrémní metalové scény. Doba, kdy tito Švédi byli mladou a novátorskou kapelou, je vzdálena více než dvacet let a tak vlastně ani nikomu nepřijde, že kapela ušla docela slušný kus cesty. Od takřka neposlouchatelných začátků, v nichž míchali bažinatý sludge metal s hardcorovou energií, ve které už tehdy nechyběly atmosférické plochy, vyrostli ve zcela svébytnou kapelu, která si hraje zejména s temnými náladami na pozadí hutné hradby kytarových riffů, táhlých místy tak, jako kdyby chtěli obejmout celý doommetalový žánr a zkusit se přiblížit nedostižným vzorům z Black Sabbath. Cult Of Luna se nesnaží o žádné reminiscence na birminghamskou legendu, ale už léta tvoří vysoce originální díla, v nichž jsou sice patrné inspirace, ale vlastní tvůrčí potenciál sahá daleko za ně.
S každým dalším albem si kapela upevňuje pozici a to i bez toho, aby se vzdalovala svým kořenům, či chtěla nějak polidštit brutální řev, deroucí se z hrdla všech tří zpěváků, zejména Johannese Perssona. Musela si projít obdobím, v němž koketovala s progresivním metalem více, než bylo fanouškům milé, nebo navázala spolupráci s americkou zpěvačkou Julií Christmas (na albu „Mariner“). To všechno je pryč a Cult Of Luna dělají všechno pro to, aby dokázali, že jsou stále stejně zkázonosní, apokalyptičtí a drsní jako v začátcích. Jejich tvorbu charakterizuje mnohem profesionálnější přístup a nahrávky jsou sevřenější, ale i přístupnější. Poslouchat kapelu chce svérázný hudební apetit, ale pokud jste naladěni na stejnou vlnu, těžko vás (snad jen na albu „Vertikal“) dokázala zklamat. Nestane se tak ani s novinkovou „The Long Road North“, přestože její funkce spočívá v tom, že rozvíjí předchozí tvorbu a logicky pokračuje tam, kde skončila předchozí „A Dawn To Fear“. To je krok fanoušky jistě vítaný, protože po hubenějších letech „Vertikal“ a „Mariner“ ukázala deska z roku 2019 správnou cestu.
Je těžké do desky proniknout. První poslech připraví jednolitou masu, z níž postupně začínají vystupovat zajímavá místa. S „The Long Road North“ je to běh na dlouhou trať, ale deska se dokáže odměnit. Úvodní „Cold Burn“ není nejvýraznější položkou, přestože pocitu, že se v ní právě otvírá pekelná brána, se neubráníte. Její nasazení na začátek alba je těžký kalibr a demonstrace toho, jací jsou Cult Of Luna v současnosti. Znovu tvrdí až běda, ale zároveň přitažlivě atmosféričtí, což je jejich deviza po celou dobu kariéry. Novinka tento aspekt povyšuje na vyšší úroveň, než tomu bylo v minulosti. Cult Of Luna vyspívají a dokáží se pečlivě pohrát s detaily, což z jejich novinky dělá velmi přitažlivou, ač krajně nepřístupnou a maximálně nekomerční záležitost. Dokáží ubrat nohu z plynu, když nasadí skladbu „Beyond I“ (s hostující jazzovou zpěvačkou Mariam Wallentin), která po úvodní hřmotné dvojici „Cold Burn“ a „The Silver Arc“ zní jako vstup do meziplanetárního ticha a vyvolává tím zcela jiné pocity. Cult Of Luna jsou rázem přemýšlivější, hrající si s titěrnými detaily a poukazující i na odvrácenou tvář své tvorby.
V podobném duchu pokračují v „An Offering To The Wild“. Kompozice s přibývající stopáží začne mohutnět, nabývat na objemu, aby v její druhé polovině explodoval vulkán kytarových stěn. Nejpřívětivější tvář Cult Of Luna ukáží v „Into The Night“, působící jako procházka ztichlým nočním lesem, kde jen korunami stromů šumí padající sníh. Stav to ale opět není trvalý, s titulní „The Long Road North“ a „Blood Upon Stone“ přichází apokalyptický lomoz, jenž je možná méně nápaditý jako ten z úvodu alba, ale rozhodně své opodstatnění má. Cult Of Luna se dotýkají teritoria atmosférického black metalu, proplétají progresivnější vlivy a náladu tolik typickou pro post-metalovou škatulku. Když deska končí roztodivnými zvuky v „Beyond II“, převládne v posluchači pocit zmaru a pachuť skutečné zkázy. To je věc, kterou Cult Of Luna vždy uměli a zdá se, že na novince si s ní dali ještě více práce a umocňují ji na další vjemový stupínek.
„The Long Road North“ je dle zvyků Cult Of Luna náročným albem. Už jeho sedmdesátiminutová stopáž nezaručuje jednoduchý poslech, ovšem to je věc, na kterou jsou fanoušci zvyklí. Odměna za to ale je mnohem více než uspokojivá. Že by se přece jen jednalo o jejich nejlepší počin od dob dávné „Somewhere Along The Highway“?
|
