New Yorčané Symfinity jsou zajímavý případ. I přes jejich aktivitu na internetu je těžké určit, kolik jich je. Nejčastěji jsou viděni jako pětice, ale někdy i jako větší těleso. Může za to využití klasických smyčcových a dechových nástrojů. Sestava je ukázkově genderově vyvážená a jejich prezentace působí, jako kdyby šlo o nějaký středoškolský projekt. Je vidět, že za kapelou nestojí žádný label, vše si dělá sama na koleni. Ať už jde o promo fotky, videoklip či samotnou hudbu. Album „Anthem“ Symfinity vypustili již v roce 2020, ale do světa se dostalo až nyní.
Promo materiály slibují hudbu, jaká tady ještě nebyla. Speciální zážitek pro celou rodinu a podobné obchodní řeči. Pravda je taková, že je dost možné, že ji poměrně brzo vypnete anebo rychle odsoudíte. Může za to značně nevyvážený zvuk. Velkou roli v muzice Symfinity hrají smyčce a dechy, přičemž tyto nástroje jsou vytaženy dopředu na úkor rockové části ansámblu. Bicí zní velice slabě a rovněž tak kytara, která je až nepříjemně zahuhlaná. Nad to vystupuje vokál, který zní značně neučesaně, což může potěšit ty, co mají rádi přirozený zvuk, ale na druhou stranu to zavání až přílišným amatérismem.
Pokud vám produkce desky nebude vadit, může vás čekat vcelku zajímavý poslech. Titulní song působí jako vyvážená fúze vážné a rockové hudby. Trochu Trans-Siberian Orchestra, trochu Therion. Melodie skladby není vůbec špatná a rovněž zpěv, ač nedokonalý, je ve finále docela příjemný. V podobném duchu funguje „Flipside“. Dechová sekce i smyčce jsou nápadité a stojí za poslech, ale objevuje se jiný neduh - zpěv začne nudit. Rock/metalová stránka skladby je chudá a nevýrazná. Dynamite“ se snaží být tvrdší a důraznější, ale zahuhlaný zvuk kytary je problém. Překvapením je přítomnost growlu a zrychlení v závěrečné třetině songu.
„The Way I Run For You je melodií takřka popový song a patrně budete hodně přemýšlet, co vám připomíná.
Postupem alba se dostavuje únava. Stále stejné postupy a monotónní orchestrace přináší ztrátu pozornosti a nudu.
A pak najednou přichází instrumentálka „Days Into Hope“, která snad je od jiné kapely. Instrumentální pojetí symfo-prog-rocku je nečekaně povedené, zásluhou výborných melodií či šikovně zakomponovaných kláves. Tohle je nejlepší ukázka potenciálu projektu. Bohužel se album vrátí do běžných kolejí a baladická „Finale I“ zní skutečně špatně, sráží ji nepovedený zpěv i nezajímavá dramaturgie. Závěr patří desetiminutové „Finale II“, kterou kapela zvládla udržet zajímavou a zábavnou.
„Anthem“ působí, jako by jej nahrála parta středoškoláků, která má nadšení, ale nikoliv schopnosti. Fúze vážné hudby a rock/metalu je prima a ze začátku zní nadějně, ale skladatelské schopnosti Symfinity nedosahují potřebných kvalit. Úvodní dvě skladby, závěrečná desetiminutovka a „Days Into Hope“ stojí za poslech, některé nápady jsou zajímavé, ale zvuk je slabý a nazvučení rockových nástrojů nedostatečné. Zpěvák se snaží, ale svým výkonem nestrhne. „Anthem“ může oslovit fanoušky symfo-rocku či metalu, ale ani pro ně nepůjde o nic závratného.
|
