V pomyslném souboji dvou největších francouzských kapel současné metalové scény, Gojiry a Dagoby, druhá jmenovaná stále prohrává. Nelze obě kapely spolu zcela srovnávat, každá ke své tvorbě přistupuje jinak, protože tam, kde je Gojira metalovým inspirativním a průkopnickým vulkánem, tam Dagoba jako by přešlapovala na místě a stále přemýšlela o tom, jak se co nejvíce zalíbit širšímu spektru publika. Gojira se její styl vyplácí a pomalu se o ní začíná mluvit jako o novodobých metalových titánech, Dagoba působí dnes o něco dospěleji než na neurvalých prvních albech, možná i o chlup hitověji, ale pořád se zaklíná stejnými postupy a vytváří alba ve své podstatě předvídatelná a z části i nudná. Balí je do soudobého až ultramoderního soundu, ale to samo o sobě z nikoho velkou hvězdu neudělalo.
V takovém trendu Dagoba pokračuje řadu let. Bere si za vzor americké Machine Head, jejichž původní vlivy stále absorbuje, i když takové razance, jakou Flynnova parta předvedla třeba na debutu „Burn My Eyes“, nebyla schopna nikdy. Chtěla by být také písničkářsky dokonalá, jako druhdy Stone Sour i industriálně chladná jako kdysi Fear Factory. Ovšem stále naráží na hráz omezených kompozičních možností. Neustálé personální změny a loňská opětovná výměna poloviny sestavy kapele rovněž nepomáhají. Proto zde stojí zejména frontman Shawter, jehož hlas je stále pevný a je největší devizou kapely. Ovšem kam se Dagoba posunula od alb „Poseidon“ nebo „Post Mortem Nihil Est“? V zásadě nikam… Jako kdyby jí stačilo plnit stylové formy, k průměrnějším kompozicím vždy přihodí nějaký hit, i když ani ty nejsou pěknou řádku let bůhvíjak přesvědčivé.
Novinka „By Night“ opět osciluje mezi dvěma polohami. Razantnější kapela ukáže hned v úvodu, když vypálí singlovou „The Hunt“, v níž jako by chtěla přesvědčit, že je groovemetalovou mašinou jako kdysi. Shawter vsadí na hrubý hlas, sází se tvrdé riffy a když probleskne přívětivější melodie, nelze mluvit o bohapusté komerci a snaze zalíbit se masám. K tomu se však Dagoba uchýlí záhy a začnou se ukazovat bolavá místa. „Sunfall“ dokáže kytarovými riffy atmosféru pořádně zahustit a kulometné palby bicích dodají potřebnou energii, ovšem využívání provařených post-grungeových melodií v refrénu poprvé rozbliká neklidnou kontrolku. Snaha o rádoby hitovější místa Dagobě ubírá na uvěřitelnosti a síle, kapela jako kdyby se ultramelodickými refrény, v nichž dojde k lámání skladby směrem k unylosti, chtěla vymanit ze svého výrazu, který by sice respektovaly metalové masy, ovšem u více komerčně založeného publika by mohl narazit. Kapela dělá kompromisy a to je největší kámen úrazu.
Když vystřelí druhý singl „On The Run“, uvozený medovým klavírem, napadnou vás popové pletky Linkin Park. Co na tom, že Dagoba pak přiloží pod kotel a rozjede svižné tempo, když pachuť nepěkného hitparádového chtíče zůstává. Prostupuje i dalšími skladbami, kterým by vyloženě prospělo přitvrzení soundu a větší kytarový nátlak. „City Lights“ a „Summer`s Gone“ jsou jasným důkazem a kapela na nich začíná vyloženě vařit z vody. Je sympatické, že mezi ně vrazila natlakovanější „Nightclub“, ale i v ní opakuje některé již použité postupy. V „Nightclub“ alespoň dociluje sympatickou, temnou atmosféru, kterou kapela v posledních letech začala ztrácet.
Proto „By Night“ zcela nemůže fungovat. Očekávání po pětiletém půstu byla větší a kapela jim nedokázala dostát. Ztrácí pevnou půdu pod nohama, na jednu stranu by chtěla být experimentálnější a pravděpodobně i popovější, ale na druhou stranu jim ke kroku, který by to přiznal na celé čáře, chybí odvaha. Další otázka je, zda na to vůbec Dagoba má, zda by dokázala obstát jako poprocková kapela, od níž se čekají velké hity. Ty na desce nejsou nejsou.
|
