I když by mohlo vydání druhé comebackové desky australských Midnight Oil vyvolával u fanoušků nadšení, celá věc má trochu hořkou příchuť. Kapela přišla s regulérním albem, nato bene s takovým, které snese přísná kritéria, ovšem tuto emisi ihned provázelo prohlášení, že následující propagační turné bude rozlučkové. Tím se návrat, jenž se uskutečnil před pěti lety, dostává do jiného světla. Argumenty, proč chce kapela svou činnost ukončit, jsou ale pádné. Muzikanti už spolu hrají pětačtyřicet let (ovšem co je to proti The Rolling Stones…) a před dvěma lety zemřel basista Bones Hillman, jehož místo nechala kapela prázdné. Členům táhne na sedmdesát, což je věk, kdy si už velké plány nedělají. Pokud Midnight Oil skončí, je nutné říct, že se loučí ve velké formě. Takřka ve stejné, jako byli v osmdesátých letech, i když se jejich výraz postupem roků trochu změnil.
Dnes už nikdo od Midnight Oil nemůže čekat punkové album jako v době jejich začátků. Od tohoto modelu kapela ustoupila velice brzy, aby se stala u protinožců symbolem rockového mainstreamu, kde je místo jak pro alternativní složku, tak pro obrovské stadionové hity. Stačí si vzpomenout, jakou díru do světa udělali se svým šlágrem „Beds Are Burning“… Podobný typ skladeb na pozdějších albech přestali psát. Šli více do hloubky, zaměřili se na textovou stránku věci, v níž se věnují především utlačovaným menšinám a sociálním problémům, stejně jako útisku původních obyvatel Austrálie, a to s prvoplánovými hity nešlo ruku v ruce. Neudělali žádný stylový veletoč, ani v hudbě, ani v textech, ale po obřích úspěších alb „Diesel And Dust“ a „Blue Sky Mining“ se stali více přemýšlivými a klidnějšími. Bylo tomu tak v devadesátých letech, na začátku nového milénia a vlastně i po comebacku z posledních let.
Před dvěma lety kapela vypustila do světa sedmiskladbové dílo „The Makarrata Project“, které parametry comebackového alba nesplňovalo, klasická tvář kapely byla skryta pod příspěvky mnohých hostujících umělců, což vzbudilo spíše smíšené reakce. „The Makarrata Project“ bylo jen vrcholkem tvůrčího snažení posledních let, ve kterých kapela pečlivě připravovala plnohodnotnou novou desku. Trochu ji zbrzdila Hillmanova smrt i omezení kvůli pandemii, ale nakonec je album na světě. A je velmi přesvědčivé. Jako kdyby s ním Midnight Oil chtěli uzavřít kruh a pobrat střípky toho nejlepšího, co za svou kariéru dokázali. Vědomi si toho, že doby „Diesel And Dust“ už jsou dávno pryč a že mladická energie se ztratila v prachu času. Na „Resist“ se tomu všemu chtějí přiblížit a proto skladby, které na desku umístili, vybírali skutečně pečlivě.
Všechny věci nesou poznávací znamení kapely, protože Midnight Oil si přímo hýčkají léty vybrušovaný styl, který jde dnes zejména písničkářskou formou. Úvodní singl „Rising Seas“ je nejsignifikantnější věcí, jakou mohla kapela desku otevřít. Je tu odsýpavé tempo, silná melodie, interpretovaná sebejistým Peterem Garrettem, který nabral po nepřesvědčivých výkonech na „The Makarrata Project“ mocný druhý dech a je tu veskrze příjemné vyznění skladby, i přes její varovný text. Že Midnight Oil umí stále přitvrdit, dokumentuje „The Barka – Darling River“, která jako kdyby se chtěla vrátit až k původní tvorbě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Je trochu patrným exkurzem do dávné minulosti, ač rozhodně vítaným. Možná se kapela zalekla tvrdosti, jakou do skladby dala, protože „Tarkine“ už představuje mnohem přívětivější tvář. Přestože Midnight Oil ukáží svou drsnější tvář ještě ve skladbách „At The Time Of Writting“ či „Nobody`s Child“, hitové momenty se nakonec ukazují na jiných místech. Přesně tam, kde si kapela začne pohrávat se snovými náladami, propletenými do příjemného melodického obalu.
Kromě úvodní „Rising Seas“ zafunguje skvěle dvojice „To The Ends Of The Earth“ a „Reef“, v nichž Midnight Oil“ zdůrazňují citlivý přístup a popové melodie. Více do hloubky jdou ve „We Resist“, kde najednou jejich výraz potemní, jako kdyby na sebe chtěli vzít všechnu tíhu soudobého světa. Tento prvek prohloubí ve „We Are Not Afraid“, v níž na fanoušky skoro až citelně dolehne smrt Bonese Hillmana, umocněná faktem, že jeho hra je zaznamenána ve všech skladbách na albu. Závěrečná „Last Frontier“ jako kdyby dávala naději do lepších zítřků, protože kapela jí končí album v pozitivnějším duchu, jako kdyby chtěla vykreslit všechny kontrasty nahrávky, která se s každým dalším poslechem dokáže rozzářit do pestrobarevného spektra. Je to její velká výhoda, protože dokáže udržet posluchačovu pozornost po celou hodinovou stopáž.
Pokud Midnight Oil končí, udělali to skvělým stylem. Předložili nejlepší možnou desku, jaké jsou v současné době schopni a jaká má obrovský potenciál se v konečném účtování zařadit po bok klasických alb. To je to, co si pánové v letech mohli přát, jen těžko jiná letitá kapela dokáže i po bezmála půl století dosáhnout dávných cílů.
|
