Na Immolation byl vždycky spoleh a díky tomu mohou být bráni za jednu z největších deathmetalových jistot světa. Nebyli nikdy tak velkou kapelou jako Morbid Angel nebo Obituary, ale rozhodně jim lze přičíst k dobru, že své fanoušky nikdy nezklamali. Měli slabší chvilky v první desetiletce nového tisíciletí, kdy vydali trochu rozpačitá alba „Harnessing Ruin“ a „Shadows In The Light“, ale ani v tomto případě se nejednalo o žádný pokles k totálnímu průměru, ale spíše jen o výdech, který u každé kapely dřív nebo později musí přijít. Po stylových hodech, které nabídla alba „Here In After“ či „Failures For Gods“, dnes řazená k bezprecedentní deathmetalové klasice, jsou Immolation pasováni na mistry oldschoolového smrtícího kovu a na jejich nové desky čekají fanoušci (trochu už vyhořelého) žánru vždy se zaujetím.
Kapele se dařilo i v posledních letech, protože se během roků dostala do pozice legendy stylu a neúnavná dvojice, kytarista Robert Vigna a basista a zpěvák Ross Dolan, mezi jeho typické představitele. Museli vyřešit během let několik personálních otázek, ale snad konečně konsolidovali nejpalčivější post druhého kytaristy, když před minulým počinem „Atonement“ nastoupil koncertní člen neméně kultovních Master, Alex Bouks., Už jim po více než třicetileté kariéře chybí okamžik překvapení (ač nebyli nikdy přílišnými průkopníky, ale jen vzornými dělníky stylu), o to více sází na brilantní instrumentaci a propracované skladby, kterým nechybí nic z někdejší energie, což se projevuje i na nejnovějším dílem „Acts Of God“.
To je jejich jedenáctým albem. Při tom počtu by mohlo dojít k možnosti opakování určitých postupů z minulosti. Už jen proto, že klasický death metal je silně ohraničený žánr a vykročení z něho, ať už jakýmkoliv směrem, se mezi fanoušky netoleruje. To ví i Immolation a proto se jej drží takřka zuby nehty. Novému albu dominují temné, apokalyptické riffy, poháněné vírem bicích, které se ženou v klasickém ultrakvapíkovém tempu. A když se na částech desky zklidní, kapela jen zahušťuje atmosféru, místo toho, aby si dopřávala oddychový čas. Jedinými libozvučnými tóny zůstává intro „Abandoned“, ale i tam je znát zneklidňující nálada, přecházející s „An Acts Of God“ do typického deathmetalového chlívku. Dolan sahá až k nejnižším patrům svého hlasu a vydává z hrdla specifický záhrobní murmur, jenž léta platí k jasnému poznávacímu znamení kapely.
Tvář alba jenepřekvapující, silně očekávaná, přesto přitažlivá. Immolation servírují svůj death metal nejvyšší kvality. Když sáhnou k ještě větší agresi v „Noose Of Thorns“ a „Apostle“, zní takřka jako na debutu „Dawn Of Possession“, která definovalo tvář kapely. V ní není třeba hledat žádné progresivní prvky, jen pořádně zahuštěný výraz, který ukazuje, že jsou Immolation ve výborné formě. V té se znovu představuje i Robert Vigna, který svými rozmáchlými sóly perlí zejména ve skladbách „Blooded“ a „When Halos Burn“, ovšem nejlepších chvilku předvádí v „Immortal Stain“, v níž jeho hra přechází do skvělých melodických motivů, jako kdyby se chtěl vyrovnat nedostižnému vzoru Chucku Schuldinerovi. To jsou momenty, které původní zuřivý death metal posouvají směrem k větší pestrosti. Není jich mnoho, ale jsou tu…
Deska je dalším velmi dobrým dílem z dílny Immolation a pro fanoušky kapely znamená jistotu. O tu kapele jde především, protože umělců z jejich ranku, kteří své věrné v minulých letech zklamali, bylo hodně. Immolation mezi ně nikdy nepatřili a to platí i po vydání „Acts Of God“.
|
