Jsou dva druhy sólových alb. Taková, která umělec tvoří ze stejného těsta s jakým se pracuje v domovské kapele, a ta, která jsou odvážnější, experimentálnější a odvádějí co nejdále od stylu, kterým se léta prezentuje. První z nich jsou tvořena zejména pro letité fanoušky, jsou hrou na jistotu, ovšem tím částečně postrádají smysl. Druhá musí počítat s tím, že mohou narazit na hráz odporu, když se interpret rozhodne odhodit berličky domovské kapely a pokusí se vylétnout z klece, v níž se cítí být uzavřen. Na nich muzikant nabyde naprosté tvůrčí svobody, i když skalními fanoušky může být kamenován za zradu ideálů a stylové čistoty. Nad něčím podobným se jistě zamýšlel frontman deathmetalové ikony Cannibal Corpse George „Corspegrinder“ Fisher, když se rozhodl vstoupit na tenký led sólové kariéry. Zadní vrátka do domovské kapely jsou stále dokořán otevřeny a proto se spolu s hlavním protagonistou do práce pustil i současný kytarista Cannibal Corpse a někdejší člen Morbid Angel Erik Rutan.
Odpověď na otázku, jakou z kategorií sólových alb vytvořil Corpsegrinder, je nabíledni. Přestože se s ním do studia zavřel zejména člen metalcorových Hatebreed a v pozici producenta blízký spolupracovník někdejšího frontmana Twisted Sister Dee Snidera Jamey Jasta, se Fisher rozhodl zůstat naprosto věrným deathmetalovým kořenům. Svou hudbu proto představuje v chlívku Cannibal Corpse, přestože drobné nuance se objevují. Fisher není typem zpěváka, který by se snažil využívat jiných vokálních rejstříků, než jakými byl znám doposud a proto v jeho hlase je jasné pojítko s tvorbou domovské kapely. Zpěvák si je vědom, že v deathmetalovém žánru patří k největším legendám a nenahlíží do jiných teritorií, než je klasicky záhrobní a chorobný murmur. To potěší příznivce americké formace, i když se dostane jen málo toho, co slyšeli od své oblíbené kapely.
Fisher vytvořil půlhodinové natlakované dílo, kde prim hraje klasický death metal zámořského střihu a více než na melodii se sází spíše na techničtější postupy. Na některých místech se zcela neroztáčí mlýnek na maso Cannibal Corpse, skladby se nacházejí na půli cesty mezi domovskou kapelou a místy, kde ve svých nejlepších letech byly doma Morbid Angel či dokonce kultovní Death. Proto Rutanova hra v úvodní „Acid Vat“ hodně připomene jeho působení po boku Treye Azagtotha. Cannibal Corpse plně rezonují ultrarychlou „All Souls Get Thorn“, které předcházejí o něco pomalejší kompozice „Bottom Dweller“ a „On Wings Of Carnage“, v nichž se dokonce objevují vlivy původních Black Sabbath, zabalené do hávu smrtícího kovu. Nejmarkantněji jsou tyto snahy znát z „Death is The Only Key“, která by mohla být brána za jednu z nejpřekvapivějších skladeb alba.
Druhá polovina je naprostou sázkou na jistotu, tím však deska začíná ztrácet trochu entuziasmu, patrného z první části. Fisherovi by pomohla odvaha a producentský nadhled Jasty k tomu, aby se více snažil vymanit z deathmetalových klišé, do nichž začíná od skladby „Crimson Proof“ stále více zabředávat. Zuby nehty se drží podobných schémat, jaké pomáhal tvořit devadesátých letech na klasických deskách „Vile“ či „Gallery Of Suicide“. Tím kápne do noty „pravověrným“, ale sám sebe sune spíše proti proudu času a ve vzduchu visí otázka, proč si podobné nápady neponechal pro další desku Cannibal Corpse. Nebo že by se jednalo o skladby, které mu byli jeho kumpány odmítnuty? K Fisherovu dobru je samozřejmě nutné říct, že stále drží vysoko laťku žánrové profesionality a ani v nejmenším se z něho nestává karikatura jako z jeho předchůdce u Cannibal Corpse Chrise Barnese.
Pro fanoušky deathmetalového stylu bude patrně tato deska nutností, protože představuje to lepší, co se dnes dá na scéně najít. Pro Fishera je trochu promarněnou příležitostí vystoupit ze stínu domovské kapely, ale i tak má jeho deska smysl. Je to totiž poctivá práce.
|
