Dánští folkmetalisté jsou zpět. Po sedmi letech jako kdyby se probouzeli ze zimního spánku, znovu lezli ze svého brlohu, ještě s mírnou kocovinou po vypití blahodárné medoviny se rozkoukávají po světě, ochotni roztančit celý les skotačivými skladbami. Už dávno odchodili starou tvář, strašící původním black metalem, mocně si lokli z korbele piva a znovu se pustili do práce. Nechávají ožívat staré zkazky o hrdinských eposech, kdy se lesy hemžili zbojníky, kdy chudý člověk žil jen těžkou prací a lidovou zábavou a kdy mytologie byla mnohem silnější než v dnešní přetechnizované době. Proto Svartsot zněli na svých deskách vždy přitažlivě, přestože nikdy nepatřili mezi bůhvíjaké novátory a rozvíjeli vlastní styl, v němž byla cítit skandinávská hrdost i odkaz britských průkopníků Skyclad. Neměli tak geniální básnické střevo jako Martin Walkyier, ovšem jako jeho učedníci patřili mezi nejpilnější.
Základ položili před patnácti lety, kdy do světa vrhli debut „Ravnenes Saga“. Z dnešních členů u toho byl jen kytarista Cris Frederiksen a album představovalo skutečně jen odrazový můstek. První vrchol Svartsot zažili s počiny „Mulmets Viser“ a „Maledictus Eris“, vydanými takřka na jeden zátah v letech 2010 a 2011. Posíleni současným zpěvákem Thorem Bagerem předvedli takřka ukázkovou práci nejtradičnějšího folk metalu. Z něho čerpali i na „Vældet“, o čtyři roky mladším opusu, který ukazoval, že výrazové prvky se začínají opakovat a objevovaly se i řeči o možné stagnaci. Po něm se Svartsot odmlčeli a dali o sobě vědět nejvíce v roce 2018 při výměně dlouholetého basistu Jamese Atkina za Simona Bujeho. Pak bylo zase ticho. Přišla pandemie, která jejich aktivity utlumila na absolutní minimum a už se zdálo, že jméno Svartsot začne zapadat prachem.
Jestliže tito Dánové zažili svůj vrchol před více než deseti lety, je nutné v souvislosti s vydáním nové desky „Kumbl“ konstatovat, že v současnosti se někdejší formě blíží. Navzdory tomu, že „Kumbl“ je (nadneseně řečeno) albem coververzí. Kdo by čekal, že Svartsot začnou do svého stylu přehrávat heavymetalové klasiky Iron Maiden, Judas Priest či dalších legend, je na obrovském omylu. Kapela šla mnohem dál do minulosti a pro novou desku si vyhlédla lidové skladby, spadající historicky do středověku. Počin je to odvážný, zejména proto, že tyto prastaré kompozice oblékla svého typické hávu, v němž prim hrají kytary, píšťaly, dudy, harmoniky a místy až blackmetalový zpěv. Že to nejde dohromady s lidovkami z patnáctého či šestnáctého století? Tak ochutnejte…
Je zážitek slyšet v podání dánských divousů píseň „Carmen vernale“, oslavu příchodu jara, kterou kolem roku 1500 napsal kantor Morten Børup z Aarhuské katedrály. Pulzuje emocemi, barvitými náladami a pestrou paletou různých zvuků, které z více než pět set let staré skladby dělají současný folkmetalový hit, určený pro pódia velkých festivalů. Ještě větší paletu emocí ukrývá oslavná rytířská epopej „Ebbe Skammelsøn“. Svartsot v ní umí pracovat s jemnými polohami, do nichž vystřelují tvrdé kytary a hromové sbory. Tvrdší linii kupodivu rozvíjejí v „Liden Kirsten“, což je v podstatě vyznání lásky krále k prosté dívce, Svartsot tuto píseň uchopili za opačný konec a nechali v ní dominovat zejména tvrdé riffy a blackmetalový krákor. Jakýto kontrast proti „Drømte mig en Drøm“, skladbě pocházející z přelomu třináctého a čtrnáctého století. Zde zvítězil jemný přístup, akustické kytary jsou podporovány zpěvákovým hlubokým projevem, což rozehrává působivou atmosféru, z níž je cítit magický duch dávných věků. Dokladuje to, že Svartsot, co se týče pestrých nálad a rozličných přístupů ke středověkým písním, měli šťastnou ruku.
„Kumbl“ svým konceptem vymýtila opilecké hulákání, tolik příznačné pro folkmetalový žánr a nabídla zajímavý obsah. Místy Svartsot sjedou směrem k nešvarům stylu, ale to je věc, na kterou je u nich člověk zvyklý. Nelze jim upřít, že jsou kapelou, která s klišé zachází opatrně, obzvlášť když mají venku desku, která by mohla být jejich nejlepší a nejambicióznější.
|
