Indie je druhá nejlidnatější země světa a sedmá největší, co se týče rozlohy. Indických metalových kapel však u nás příliš známých není (napadají mě snad jen Demonic Resurrection“). Bloodywood existují od roku 2017 a postupně si budovali jméno především díky youtube videím. Dříve dělali hodně cover verzí, ale postupně přešli na své skladby. Za poslední rok vydali hned několik povedených videoklipů a čím dál víc se dostávali do povědomí metalových fanoušků. Nyní konečně pustili do éteru svou debutovou desku „Rakshak“.
Jádrem jejich hudby není (navzdory promo tvrzením, že jde o folk metal) indická etnická hudba, ale americké pojetí nu-metalu či rap metalu. Ideální ukázkou je úvodní hitovka „Gaddaar“. Základ tvoří ústřední groove riff a rytmus, který pohání celý song. Ve slokách jeden ze zpěváků anglicky rapuje, bridge a refrén patří druhému z hlasů Bloodywood, Jayantovi, který řve (v hindštině) podobným způsobem, jakým to dělal Max Cavalera v Sepultuře, či v Soulfly. Ale Jayant ze sebe dokáže vyloudit i čisté vokály a především tradiční indický vysoce položený zpěv. Nechybí ani etnické motivy, indické nástroje a melodika působí jako parádní koření, se kterým se neplýtvá, ale kapelu činí zajímavější.
Zatímco „Gaddaar“ je v zásadě jednoduchá, přímočará vypalovačka, „Aaj“ je poněkud komplikovanější. Úvod obstará kytarista Karan, který zapojí hru na flétnu. Díky ní zní hudba ještě čerstvěji a trochu naruší jinak tvrdý groove metalový základ. Song opět sází na souboj rapovaného přednesu s Jayantovým řevem, jsou tu i elektronické zvuky či ženský hlas The Snake Charmer (v Indii známá umělkyně).
Změna přijde s „Zanjeero Se“, která zní přesně tak, jak byste si představili, že indická kapela bude hrát americký moderní melodický metal. Má hutný zvuk, ale přeci jen její pojetí je značně měkčí než ostatní skladby. A pak do toho Bloodywood zase říznou. Z některých momentů by se pořádně zapotili i Body Count, jindy Indové předvádějí nesmírně hrubé nu-metalové riffy. Střídání hindštiny a angličtiny působí skvěle, pro našince však bude jazyk působit velice nepřehledně a chaoticky.
V polovině desky už nadšení z Bloodywood lehce opadá, ale kapela je šikovná. Umí to s melodiemi a je znát, že nad skladbami přemýšlí. Někdy nečekaně zjemní téměř k alternativnímu rocku (to jsou však jen momenty, žádné dlouhé pasáže), jindy do songu šoupne nečekaně výraznou melodii. A když je nejhůř, vše zachrání skvěle zakomponovaná flétna. Bloodywood nejsou jen ranaři, především mají co říci. V textech jde o sociální problémy, nespravedlnost nebo násilí na ženách. Touha sdělit nějaké poselství je jasně zřejmá.
„Rakshak“ má ohromnou výhodu v tom, že při poslechu máte pocit, že posloucháte něco dosud neslyšeného. To je možná trochu nadsazené, ale Bloodywood zní velice svojsky a svěže. Album je plné energie a nápadů, přesto je jeho druhá polovina slabší a už nevyvolá takové nadšení. Bloodywood jsou jedním z nejpříjemnějších metalových překvapení za delší dobu. Nu-metal/rap metal nebo i folk a groove metal je v indickém provedení nesmírně zajímavý.
|
